Článek
Přibližně před rokem jsem při procházení svého internetového bankovnictví objevil zajímavou sekci s názvem Za co utrácím. Je to vlastně takový hrubý přehled toho, kam vám z účtu putují peníze. Rozděleno je to do kategorií bydlení, sport, kultura, jídlo, apod. Aby byly v aplikaci relevantní data, je potřeba platit za vše převážně kartou. Překvapilo mě, že kategorie s nejvyšší částkou byla jídlo. Nemyslím si, že bych se nějak přejídal, nebo kupoval zbytečně moc potravin. Je pravdou, že někdy v mém rozhodování nehraje příliš roli cena, ale spíše kvalita, nebo chuť. Rozhodně by mě ale nenapadlo, že za jídlo utratím tolik peněz. Částka se totiž pravidelně točila kolem deseti tisíc měsíčně, a to nemusím nikoho dalšího živit.
Když jsem byl jednou s kamarádem v obchodě, bavili jsme se zrovna na toto téma a v okamžiku, kdy jsme čekali ve frontě u pokladny, došlo na položku potraviny a měsíční částku za ně. V ten okamžik se vedle nás ozvalo: „To se tedy máte, já musím uživit celou rodinu z pěti tisíc.“ Nevěřil jsem svým uším. „Pět tisíc? To se snad ani nedá,“ vyhrkl jsem, aniž bych si uvědomil, že jsem možná zněl trochu nezdvořile. „Mladý pane, vy asi nemáte rodinu, že?“ odpověděla mi paní u pokladny s úsměvem. „S manželem máme dvě malé děti, a s tím, jak rostou ceny bydlení, nám na jídlo už nezbývá příliš peněz. To nemluvím o tom, že budeme muset zanedlouho nakupovat hromadu školních potřeb,“ rozpovídala se paní pokladní.
Přestože jsem k tomu neměl důvod, začal jsem se cítit trochu trapně. Ani zdaleka si nepřipadám jako boháč, rozhazovat si v žádném případě nemůžu dovolit, ale v situaci, kdy bych musel otáčet každou korunu, také nejsem. „Chápu, jak to myslíte,“ odpověděl jsem jí, „obdivuji vás, že to zvládáte.“ Paní pokladní se usmála a s pozitivním tónem v hlase řekla, „Člověk se musí naučit žít s tím, co má. Hlavně že máme děti zdravé.“ Zaplatil jsem svůj nákup, popřál paní pokladní pěkný den a odešel.
Cestou domů mi v hlavě stále rezonovala slova o pěti tisících pro celou rodinu. Cítil jsem se zvláštně. Vnímal jsem určitou nespravedlnost, která vládne mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Zároveň mě to ale nutil se trochu zamyslet nad svým utrácením. Když Někdo dokáže za polovinu mých měsíčních výdajů uživit čtyři hladové krky, proč bych za stejnou částku nemohl uživit já ten svůj?
Zkusil jsem tedy trochu více šetřit, respektive více přemýšlet o svých nákupech. Nikdy jsem neměl žádné klubové kartičky obchodních řetězců. Byl jsem doslova alergický na to, jak se mi je každá pokladní při každém nákupu snažila nutit. V rámci šetření jsem ale přehodnotil svůj postoj, navíc doba, kdy jsme museli mít peněženku s deseti přihrádkami navíc, aby se nám do nich vešly karty ze všech obchodů, je dávno pryč. Dnes mi k tomu stačí jedna aplikace v mobilu.
Začal jsem si více všímat akčních cen na regálech a zkusil kupovat převážně zboží se slevou. Při prvním nákupu jsem nevěřil vlastním očím. Na účtence byla sleva přes 20 %. Najednou jsem se cítil, jako bych objevil Ameriku. Z nakupování potravin, respektive z honby za jejich nejnižší cenou, se najednou začal stávat sport.
Po prvním měsíci jsem se opět podíval na svou statistiku nakupování a s úžasem zjistil, že částka za potraviny klesla přibližně o dva tisíce. Nakoupil jsem toho přitom dokonce víc, než obvykle. Vím, že do pěti tisíc má moje útrata stále daleko, ale jistý a ne zrovna malý pokrok tu je. O další tři tisíce se mi moje výdaje za jídlo asi srazit nepodaří, ale to nevadí. Slova paní pokladní mi přesto v hlavě stále zní a určitým způsobem změnila můj pohled na svět. Měl bych jí za to možná poděkovat. Nejde totiž jen o to, že ušetřím pár tisíc, ale také o pohled, jaký jsem získal na ostatní lidi kolem mě. Přestože se někdy můžeme cítit na dně, pravděpodobně máme ke skutečnému dnu ještě hodně daleko.
