Z prezidenta se stal „lídr opozice“. Je jeho morální povinností znovu kandidovat

Útoky nového ministra Macinky a jeho „loutky“ Filipa Turka jen potvrzují, že Hrad je pro současnou vládní kliku největší překážkou v cestě k absolutní kontrole nad státem.

Poslední dny otřásly českou politickou scénou. Petr Pavel se rozhodl využít své pravomoci a rázně odmítl jmenování Filipa Turka do vládní funkce. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Petr Macinka, šéf strany Motoristé sobě a čerstvý ministr, vypustil do světa ostrá slova: prezident se prý chová jako „lídr opozice“ a za dva roky už na Hradě nebude.

Macinkovo nálepkování prezidenta jako „lídra opozice“ není jen náhodný výkřik do tmy. Je to pečlivě zvolený narativ, který má připravit půdu pro příští prezidentské volby. Současná vládní garnitura totiž pochopila, že s osobností typu Petra Pavla, která si zakládá na principech a ústavní integritě, se zkrátka nedomluví. Jejich plán pro rok 2028 je proto jasný: nehledají silného státníka, ale někoho, kdo se bude navenek tvářit jako „smířlivý nestraník“ či „odborník nad věcí“, zatímco v zákulisí bude plnit roli poslušné loutky.

Cílem je dosadit na Hrad postavu, která bude schvalovat i ty nejkontroverznější zákony a personální čistky bez mrknutí oka. Potřebují někoho, kdo se nebude ptát na morální integritu kandidátů a komu bude cizí pojem „prezidentské veto“. V podstatě jde o pokus o totální ovládnutí státu, kde by Hrad sloužil jen jako formální razítko na rozhodnutí vzešlá z okolí Andreje Babiše a Petra Macinky.

Právě v tomto kontextu musíme číst aktuální střet o Filipa Turka. Ten je mnoha pozorovateli vnímán pouze jako prodloužená ruka ministra Macinky – jakési politické beranidlo, které mělo vyzkoušet, co všechno si lze k hlavě státu dovolit. Turek se v posledních dnech pokusil o věc v demokratických zemích nevídanou: diktovat prezidentovi podmínky jeho vlastního rozhodování. Tento pokus o silové řešení však narazil na tvrdou zeď Pavlových zásad.

Prezident dal jasně najevo, že nátlak na něj nefunguje. Tím, že odmítl ustoupit arogantnímu vystupování obou politiků, vyslal vzkaz celému národu: úřad prezidenta není na prodej a nenechá se zastrašit agresivním marketingem. Zatímco Macinka s Turkem předvedli chování, které je v civilizovaném státě vůči hlavě státu naprosto nedůstojné, Pavel zůstal klidným a pevným bodem ústavního pořádku.

I když se Filip Turek snaží v médiích prezentovat jako ten, kdo „neprohrál“, odborná veřejnost mluví jinak. Politologové se vzácně shodují, že z tohoto souboje vyšel Petr Pavel jako jednoznačný vítěz. Nejenže obhájil důstojnost svého úřadu, ale ukázal, že je to právě on, kdo v současném politickém chaosu drží otěže racionality.

Pro Macinku a jeho spojence je to bolestivá lekce. Ukázalo se, že jejich styl politiky postavený na provokacích a silných slovech na sociálních sítích má své limity – a tyto limity končí přesně u brány Pražského hradu. Tato porážka je však jen utvrdí v jejich snaze najít do budoucna kandidáta, který jim takové „problémy“ dělat nebude. Právě proto bude nadcházející období zásadním testem odolnosti českých demokratických institucí.

Postavení premiéra Andreje Babiše se začíná nebezpečně viklat. Ačkoliv se navenek snaží vystupovat jako suverénní lídr a veřejně nabádá ministra Macinku k mírnějšímu tónu, realita za zavřenými dveřmi Strakovy akademie je zjevně jiná. Babiš dnes nepůsobí jako silný premiér, který udává směr, ale spíše jako rukojmí radikálních proudů ve vlastní vládě. Jeho kabinet, sestavený z pestré směsice extremistů a popíračů klimatické krize, se mu začíná drolit pod rukama. Premiérův strach z otevřeného vnitřního konfliktu vede k paralýze, kdy není schopen své ministry efektivně kočírovat a nastavit jim jasné mantinely.

V tomto nebezpečném mocenském vakuu, kde exekutiva působí rozhádaně a nekonzistentně, se Petr Pavel přirozeně stal symbolem stability. Jeho role se proměnila – už nejde jen o ceremoniální hlavu státu, ale o nezbytný korektiv. Pavel nemusí proti vládě aktivně bojovat, aby ji oslabil, stačí, že stojí jako pevná hráz proti jejím nejextrémnějším výstřelkům. V situaci, kdy premiér nedokáže říct „dost“ lidem typu Macinky nebo Turka, musí tuto nevděčnou roli převzít prezident, aby ochránil politickou kulturu a mezinárodní renomé země.

Staré rčení o tom, že „ve dvou se to lépe táhne“, dostává v české politice zcela nový rozměr. Na jedné straně stojí premiér Andrej Babiš, který se sice vrací k moci s velkým mandátem, ale zároveň s batohem plným problematických závazků vůči svým radikálním partnerům. Na straně druhé stojí Petr Pavel jako ústavní pojistka. V tomto podivném tandemovém uspořádání prezident doplňuje přesně to, co premiérovi fatálně chybí: nezpochybnitelnou morální integritu a odvahu postavit se extremismu tváří v tvář, i když to znamená jít do otevřeného střetu.

Zatímco premiér Babiš mistrně kličkuje mezi protichůdnými zájmy svých koaličních partnerů, od nichž se mnohdy ozývají hlasy zpochybňující naše ukotvení v EU či klimatické závazky, prezident Pavel nabízí jasný a čitelný postoj. Tato dělba rolí je sice pro současnou vládu extrémně nepohodlná, pro stabilitu fungování státu je však momentálně klíčová. Hrad pod Pavlovým vedením funguje jako poslední záchranná brzda ve chvíli, kdy vládní kabinet v zatáčkách radikalismu nebezpečně vynáší.

Současná situace ukazuje, že Petr Pavel se stal symbolem, který tato země v době vnitřního neklidu potřebuje víc než kdy dříve. Nejde o to, že by chtěl prezident aktivně destruovat vládní politiku nebo hrát roli opozičního lídra, jak mu podsouvá ministr Macinka. Jeho role je hlubší – je to role strážce institucí. V momentě, kdy se premiér jeví jako slabý a neschopný ukočírovat své ministry, musí to být právě prezident, kdo nastaví mantinely, za které se v demokratické společnosti prostě nejde.

Právě proto je nyní Pavlova případná opětovná kandidatura vnímána téměř jako povinnost. Veřejnost v něm vidí jedinou reálnou sílu, která je schopna udržet Česko na cestě moderní a prozápadní země. Bez Petra Pavla na Hradě by se vláda Andreje Babiše mohla utrhnout z řetězu. Ve dvou se to sice lépe táhne, ale v tomto případě je to prezident, kdo udává tempo v otázkách hodnot a slušnosti, zatímco premiér se jen snaží udržet koaliční vůz na silnici.

V kuloárech Pražského hradu se ještě před pár měsíci hovořilo o tom, že Petr Pavel zvažuje odchod do politického důchodu. Únava z neustálých střetů a touha po soukromí byly reálné. Jenže politické zemětřesení, které přineslo novou vládu a následnou „válku o ministry“, změnilo situaci od základů. Z osobního zvažování se stal tichý morální závazek. Pavel si uvědomuje, že v momentě, kdy se státní kormidlo v rukou Andreje Babiše nebezpečně naklání pod tlakem radikálních křídel jeho koalice, nemůže z paluby jednoduše odejít.

Jasným impulsem pro prezidentovo rozhodování byly nedávné události v centru Prahy. Masové demonstrace, které na podporu hlavy státu svolal spolek Milion chvilek, zaplnily Staroměstské i Václavské náměstí až k prasknutí. Odhadovaných 90 tisíc lidí v ulicích nebylo jen protestem proti „hulvátství a nátlaku“ Petra Macinky, ale především masivní prosbou veřejnosti směrem k Hradu. Tito lidé v Petru Pavlovi nevidí jen politika, ale poslední záruku, že se země neodkloní od demokratických hodnot a mezinárodních závazků. Pro prezidenta je taková podpora v podstatě „občanským rozkazem“ k další službě.

Pokud chce Česko předejít scénáři, který známe z některých sousedních zemí – tedy stavu, kdy se prezidentský úřad změní v pouhou pobočku vládního sekretariátu – je setrvání osobnosti Pavlova formátu klíčové. Současná vládní klika potřebuje na Hradě někoho, kdo jim „půjde na ruku“, nebude klást nepříjemné otázky a bez reptání podepíše jakoukoli personální nominaci, včetně těch nejkontroverznějších. Pavel svou neústupností v kauze Turek dokázal, že instituce prezidenta pod jeho vedením zůstává autonomní silou, která neslouží momentální politické objednávce, ale ústavě.

Paradoxně jsou to právě nevybíravé útoky Petra Macinky a Filipa Turka, které Pavlovi dělají tu nejlepší kampaň. Jejich slova o „spálených mostech“ a „prezidentském aktivismu“ jsou pro kriticky uvažujícího voliče potvrzením, že prezident svou práci dělá dobře. Ukazují totiž, že Pavel je skutečnou překážkou pro ty, kteří by si rádi pravidla hry přepsali ve svůj prospěch. V době, kdy se populisté snaží ovládnout veřejný prostor agresivním marketingem a SMS výhrůžkami, zůstává Petr Pavel tím, kdo hlídá mantinely slušnosti a zákonnosti. Jeho setrvání ve funkci tak už není otázkou osobních ambicí, ale strategickou nutností pro přežití české demokracie v její autentické podobě.