Zábava začíná až smrtí: Kmen Toraja mrtvé vykope, převléká a hoduje s nimi

Vítejte na indonéském ostrově Sulawesi, v odlehlé hornaté oblasti Tana Toraja. Právě zde žije etnická skupina Torajů, jejíž neuvěřitelné a pro Evropany až hororové rituály se staly fascinující turistickou atrakcí.

Torajská kultura je natolik jedinečná, že byla v roce 2009 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Ale proč zrovna Toraja? Podle expertů UNESCO je důvodem to, že zdejší osídlení a kultura si stále zachovávají rysy rané austronéské kultury a slouží jako živoucí muzeum, které nám umožňuje nahlédnout do minulosti.

Torajské osady nejsou jen shlukem domů, ale mistrovským dílem architektonického designu a řemeslné zručnosti. Jsou tvořeny ikonickými domy tongkonan s prohnutými sedlovými střechami, které mají připomínat lodě, na nichž jejich předci kdysi připluli. Tyto domy stojí v paralelních řadách orientovaných od východu na západ, přičemž domy směřují na sever, což symbolizuje cestu předků z nebes, zatímco sýpky alang jsou otočeny na jih, což odkazuje na svět živých. Každá stavba je bohatě zdobená barevnými dřevořezbami, které nesou symbolické významy, například vodní rostliny a zvířata symbolizují plodnost. Domy tongkonan nejsou jen obydlí, ale ústřední bod společenského a duchovního života, sídlo rodového klanu a centrum veškerých rituálů.

Unikátní je také propojení osad s okolní krajinou, která zahrnuje rýžová pole, bambusové lesy a pastviny pro buvoly. Tyto prvky vytvářejí komplexní kulturní krajinu, která odráží místní moudrost a pevné pouto mezi lidmi a přírodou. Mezi 10 nominovanými lokalitami je tou nejkompletnější a nejzachovalejší Ke'te Kesu'. Ta zahrnuje nejen tradiční domy a sýpky, ale také pohřebiště ve skalách, kde jsou umístěny sošky tau tau, a rituální pole s více než 20 obrovskými menhiry, z nichž každý symbolizuje významnou pohřební hostinu pro zesnulou osobu s vysokým postavením. Dalšími pozoruhodnými místy jsou například Londa s pohřebními komorami vyhloubenými v kolmých skalních stěnách a Bori Parinding, kde stojí přes sto menhirů.

Torajská kultura je fascinujícím příkladem živoucí tradice, která se přenáší z generace na generaci již po stovky let. I přes vlivy moderní doby si Torajové pečlivě střeží své zvyky a rituály, čímž udržují odkaz svých předků naživu a nabízejí jedinečný pohled do starobylého světa.

Torajové, jejichž populace je přibližně 1,1 milionu (z toho 450 000 žije v oblasti Tana Toraja), žijí s přesvědčením, že smyslem života je nashromáždit dostatek bohatství pro velkolepý pohřeb. Na rozdíl od jiných kultur nešetří na „dobrý život“, ale na „dobrý odchod“. Extravagance pohřbu, nikoli svatby, je hlavním měřítkem společenského postavení rodiny.

Pohřební rituál je pro Torajce tím nejnákladnějším a nejsložitějším obřadem. V tradiční víře Aluk To Dolo mají pouze šlechtici právo na rozsáhlé pohřební hostiny, které trvají několik dní a účastní se jich tisíce lidí. Pro tyto účely se připravuje speciální obřadní místo zvané rante, kde se staví přístřešky pro hosty a sýpky na rýži. Smrt není chápána jako náhlý konec, ale jako postupný proces, a tak je tělo zemřelého zabaleno a uchováváno pod domem tongkonan, dokud rodina nenasbírá dostatek finančních prostředků na řádný pohřeb.

Součástí rituálu je obětování vodních buvolů a stovek prasat, což je vyvrcholením celého obřadu. Torajové věří, že čím více buvolů zemřelý má, tím rychlejší bude jeho cesta do posmrtné říše Puya. Během pohřbu se tančí, hraje se na flétny a zpívají pohřební písně, zatímco mladí muži chytají stříkající krev obětovaných zvířat do bambusových trubic.

Jeden z nejpozoruhodnějších rituálů se nazývá Ma’nene, což v překladu znamená „péče o předky“. Koná se jednou za dva až tři roky. Příbuzní se sejdou, exhumují těla svých zemřelých z hrobek vytesaných ve skalách a vytáhnou je na slunce, aby vyschla. Není to ale bezduchý proces. Těla ometou, zbaví pavučin a obléknou do nového, čistého oblečení, které často tvoří moderní trička a kalhoty.

Celá událost je prodchnutá láskou a radostí. Torajové se se svými zemřelými objímají, hladí je, zapalují jim cigarety, nasazují jim sluneční brýle a dokonce s nimi hodují u jednoho stolu. Vznikají tak neuvěřitelné fotografie, na nichž se živí příbuzní usmívají po boku svých mumifikovaných předků. Pro Torajce není smrt definitivní událostí, ale spíše pozvolným procesem. Proto s nimi rodina zůstává v kontaktu, dokud duch zemřelého nemůže odejít do říše mrtvých zvané Puya.

Ještě před 70. lety 20. století byl turismus v Tana Toraja téměř neznámým pojmem. Vše se změnilo v roce 1972, kdy pohřební rituál nejvýše postaveného šlechtice zdokumentoval a vysílal celosvětově magazín National Geographic. To odstartovalo lavinu. V roce 1984 vyhlásilo indonéské ministerstvo cestovního ruchu Tana Toraja za „prima donu Jižního Sulawesi“ a „druhou zastávku po Bali“.

Příliv turistů byl dramatický. Z 50 návštěvníků v roce 1971 se jejich počet zvýšil na 150 000 v roce 1985. S tím přišla i rychlá komercializace: objevily se stánky se suvenýry, hotely a restaurace, a dokonce i letiště. Cestovní ruch inzeroval Tana Toraja jako exotickou destinaci a nedotčené ostrovy, ale turisté často byli zklamáni, když místo pohanských pohřbů z doby kamenné viděli Torajce v džínách a kšiltovkách.

Torajové se však turistickému tlaku nechtěli podvolit. V roce 1985 vypukl spor mezi místními lídry a vládou, která chtěla 18 vesnic a pohřebních míst vyhlásit za turistické atrakce a omezit tak Torajcům právo měnit své tradice. Některé vesnice, jako například Kété Kesú, dokonce na protest na několik dní uzavřely své brány. I když byl protest úspěšný, vesničané se rychle vrátili ke své práci, protože bez příjmů z turismu nebylo snadné přežít.

Přestože turismus vyvolal konflikty, hluboce proměnil společnost Torajů. Dříve pevné rozdělení na šlechtu, běžné lidi a otroky se postupně hroutí. Díky novým příležitostem si lidé z nižších vrstev mohou vydělat peníze a získat tak vyšší společenské postavení. Tradiční rituály a stavby jako domy tongkonan už nejsou jen zvyklostí, ale stávají se pro Toraje symbolem jejich národní hrdosti. I když je dnes většina z nich křesťany, své jedinečné tradice si stále pečlivě střeží. V Tana Toraja se život a smrt proplétají v neobyčejném tanci a hluboká úcta k předkům tam vytváří fascinující svět, kde čas jako by nehrál roli.

Zdroje: Prima Zoom, Wikipedia, Unesco, Atlas of Humanity