Článek
Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli. Jeho mládí bylo poznamenáno hudebními ambicemi. Jako klavírista a pedagog si už ve dvaceti letech zapsal slavné předsevzetí stát se „Lisztem v technice a Mozartem v kompozici“. Klíčový formativní vliv na něj měl Franz Liszt, který Smetanu podporoval jak finančně při založení jeho hudebního ústavu v Praze, tak umělecky v Göteborgu, kde Smetana působil v letech 1856 až 1861. Zde se plně přiklonil k novoromantismu a Lisztově programní hudbě, což se projevilo v jeho raných symfonických básních jako Richard III.
Po návratu do Prahy se Smetana aktivně zapojil do národního hudebního života, stal se sbormistrem Hlaholu a posléze v letech 1866 až 1874 prvním kapelníkem Prozatímního divadla. Jeho program byl ambiciózní: chtěl z divadla vytvořit „centrální středisko veškerého domácího uměleckého světa“, uvádět světová díla i pěstovat svébytnou národní kulturu. V tomto období složil své stěžejní opery. Po úspěšných Braniborech v Čechách následovala komická opera Prodaná nevěsta (1866), která se po revizích stala mezinárodním triumfem. Oslavou národní myšlenky byla Libuše (1872), určená pro otevření Národního divadla. Jeho snaha o hudebně-dramatickou hloubku ve vážné opeře Dalibor (1868) však vyvolala kontroverze.
Smetanovo působení v divadle i jeho kompoziční styl se staly terčem rozsáhlých polemik, které vešly do dějin jako „boje o Smetanu“. Prolínající se osobní nevraživosti (např. ze strany pěveckého pedagoga Františka Pivody a dřívějšího kapelníka J. N. Maýra) se mísily s politickým bojem mezi staročeskou a mladočeskou frakcí, z nichž druhou Smetana podporoval.
Největší význam však měla estetická debata, v níž byl Smetanovi vyčítán „wagnerismus“ a údajné poněmčování české hudby. Kritika, soustředěná zejména na Dalibora, mu vytýkala přílišný důraz na orchestrální sazbu a dramatickou stavbu opery na úkor tradičního zpěvu. Smetana se tomuto útoku bránil, nechtěl být označen za pouhého následovníka Wagnera, jeho vlastní hudební styl je jedinečným spojením prvků evropského novoromantismu a osobitého výrazu, který sám definoval slovy: „Mám dost co dělat ze Smetanismem, jen když ten sloh je poctivej!“
Tato léta neustálého profesního a mediálního tlaku byla jeho přívrženci po jeho smrti označována za přímou příčinu jeho zdravotního kolapsu, stylizující jej do role národního mučedníka.
20. října 1874 génius navždy ohluchl
Po roce 1870 se začaly projevovat závažné zdravotní problémy, které předcházely sluchové krizi. Smetana trpěl úpornými kožními vyrážkami, pálením močového měchýře, krčními katary, závratěmi a zvracením. V červenci 1874 se objevilo hučení a zaléhání v uších, což 20. října 1874 vyústilo v náhlou a úplnou hluchotu. Léčení u předních specialistů v Praze, Würzburgu a Vídni bylo neúspěšné, lékaři konstatovali nevratnou paralýzu sluchových nervů.
Jeho profesní život se radikálně změnil, neboť nemohl dále vykonávat aktivní hudebnickou a pedagogickou činnost, což ho přivedlo k rezignaci na veškeré funkce v Prozatímním divadle, kde byl s platností od 31. října ředitelem jmenován zpět jeho předchůdce J. N. Maýr. Smetana se ocitl ve značné finanční tísni, neboť tantiémy z oper a autorské příjmy z vydaných skladeb byly nepravidelné a nízké. Divadelní družstvo, i přes předchozí spory s novým staročeským vedením, se k němu zachovalo čestně, ponechalo jej formálně v zaměstnání jako divadelního komponistu a vyměřilo mu čestnou penzi 1200 zlatých ročně, za což se však musel vzdát příjmů ze svých dosavadních čtyř oper.
Vysoké životní náklady v Praze ho v červnu 1876 definitivně donutily opustit hlavní město a přestěhovat se s rodinou na venkov, do myslivny v Jabkenicích k jeho dceři Žofii Schwarzové, přičemž musel neustále bojovat o pravidelné vyplácení této penze, kterou se vedení divadla snažilo snížit. Navzdory této izolaci, finančním starostem a nepříjemnému vnitřnímu hučení, které Smetanu neustále trápilo, vstoupil do tvůrčího období, které se ukázalo být jedním z nejplodnějších v jeho životě, co do objemu i žánrové rozmanitosti.
Ještě v září 1874, krátce před úplnou ztrátou sluchu, začal pracovat na cyklu symfonických básní, který oslavoval krásu a dějiny české vlasti. Cyklus Má vlast (1874–1879), který tvoří šest programních děl, od Vyšehradu a lyrické Vltavy až po válečný Tábor a vizionářský Blaník, se stal monumentální apoteózou české země, historie a mýtu a dodnes představuje Smetanovo světově nejhranější dílo. Zároveň se ale obrátil i k intimní komorní hudbě. V roce 1876 složil Smyčcový kvartet „Z mého života“, jedinečné programní dílo, které je autobiografickou výpovědí zachycující běh jeho života až po katastrofu hluchoty, symbolizovanou pronikavým vysokým tónem ve čtvrté větě.
V té době se jeho jedinou libretistkou stala Eliška Krásnohorská, s níž navázal úzkou spolupráci, která vyústila v tři pozdní opery. První z nich, Hubička (1876), opustila komickou formou s mluvenými dialogy a stala se prostonárodní operou, která byla nadšeně přijata a ihned se stala nejpopulárnějším Smetanovým operním dílem hned po Prodané nevěstě. Následovalo stavebně nejdokonalejší dílo Tajemství (1878), které Smetana založil na variační práci s pouhými dvěma motivy, a které bylo rovněž přijato velmi příznivě. Do Jabkenic se Smetana také vrátil ke klavírní tvorbě, což vyústilo v cyklus šesti skladeb Reves (Sny, 1875) a posléze ve dva cykly Českých tanců (1877, 1879), kterými vědomě reagoval na Dvořákovy Slovanské tance.
Příčina duševního rozkladu
Téma Smetanovy nemoci není ani více než sto čtyřicet let po jeho smrti definitivně uzavřeno a představuje jedno z největších historických dilemat české medicíny a hudební vědy. Zatímco hluchota Smetanovu tvorbu neukončila, naopak vedla k nejplodnějšímu období v Jabkenicích, postupující duševní choroba nakonec uměleckou práci i život tragicky předčasně ukončila. Zdravotní stav skladatele se začal rapidně zhoršovat koncem roku 1882. Již předtím, v průběhu sedmdesátých let, jej trápila řada symptomů, které byly později retrospektivně hodnoceny jako předzvěst finálního kolapsu: úporné kožní vyrážky, urologické problémy (pálení močového měchýře), závratě a zvracení.
V posledních dvou letech života se Smetanův stav změnil v čistou agonii. Koncem roku 1882 se začaly projevovat závažné neurologické a psychické problémy – nastal první záchvat, při němž ztratil schopnost číst, mluvit i vybavovat si jména. Tyto stavy se vracely a množily se i halucinace, megalománie a paranoie. Jeho písemné i ústní vyjadřování se stávalo nesrozumitelným a jeho povaha byla zjevně narušena. Od počátku roku 1884 světlých chvil ubývalo, až zmizely docela.
Skladatelova poslední kompoziční práce byla nesmírně obtížná; jeho poslední dokončené skladby, jako byl druhý smyčcový kvartet d moll (1882–1883), jsou hudebně zkratkovité, zhuštěné a obsahují harmonické nezvyklosti, které sice předznamenávají hudební styly 20. století, ale jsou zároveň považovány za zřetelný odraz skladatelovy rychle progredující nemoci. Naposledy komponoval v únoru 1884. Když se v dubnu 1884 Smetana stal v záchvatech zuřivosti nezvladatelným a nebezpečným pro své okolí, byl převezen do Ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici, kde bez nabytí čistého vědomí 12. května 1884 zemřel.
Příčina skladatelovy hluchoty a následné duševní choroby se opírá o tři hlavní, vzájemně si konkurující, či se doplňující hypotézy, které se vyvíjely od pitvy až po moderní forenzní výzkumy:
1. Progresivní paralýza (Neurosyfilis)
Tato diagnóza, postihující mozek a centrální nervovou soustavu, byla stanovena již v roce 1884 po pitvě provedené profesorem Jaroslavem Hlavou, a to jako důsledek syfilis. Tuto linii následovali i další významní odborníci, například profesor Ladislav Haškovec. Argumenty pro tuto teorii jsou silné: Smetanovy symptomy – včetně kožních vyrážek, urologických obtíží a následných neurologických a psychotických stavů (halucinace, paranoie a celkový duševní rozpad) – jsou typické pro třetí stadium syfilis.
Nejsilnější, i když kontroverzní, důkaz přinesl výzkum Smetanových ostatků týmem pod vedením profesora Emanuela Vlčka v roce 1987, který zjistil velmi vysokou hladinu protilátek na syfilis v kostní tkáni. To naznačovalo, že skladatel musel touto nemocí trpět.
2. Kornatění mozkových tepen (Arterioskleróza)
Alternativní hypotéza, prosazovaná například profesorem Vladimírem Vondráčkem, nabízí cévní vysvětlení pro Smetanovu degeneraci, přičemž syfilis buď odmítá, nebo ji považuje za doprovodné, nikoli primární onemocnění. Argumenty pro arteriosklerózu vycházejí přímo z dobového pitevního nálezu, kde bylo uvedeno: „Cévy na spodině mozku jsou atheromatosní“ (kornatění tepen).
Kornatění mozkových tepen by vysvětlovalo závratě, tinitus (hučení v hlavě) a postupnou vaskulární demenci, která vedla k pomatenosti (anoia), ačkoliv náhlé ohluchnutí je s touto diagnózou méně konzistentní než s neurosyfilidou.
3. Chronická osteomyelitida
Nejmladší a v posledních letech často diskutovaná teorie, kterou prosazoval docent Jiří Ramba, hledá původ Smetanovy nemoci v chronickém infekčním zánětu kostní dřeně v obličejové oblasti. Tato infekce měla být následkem Smetanova úrazu z dětství. Tuto hypotézu podpořilo i vyšetření Smetanovy lebky a ušních kůstek, které prováděla Alena Němečková. Zjistila, že ušní kůstky byly prohlodány chodbičkami (lakunami) vyplněnými granulační tkání, což nasvědčuje tomu, že v této oblasti probíhal chronický zánět, který mohl vést k progresi do nitra hlavy a poškození sluchového nervu.
Ačkoliv se dnes názory na Smetanovu nemoc stále rozcházejí a někteří odborníci (např. Raboch) dokonce tvrdí, že s dostupnými důkazy nelze diagnózu jednoznačně určit, většina medicínských historiků připouští, že Smetanovo tělo bylo pravděpodobně postiženo kombinací více závažných onemocnění. Neurosyfilis, ač dosud nejčastěji citovaná, mohla být komplikována nebo urychlena cévními problémy, a to vše bylo zhoršeno obrovským nervovým vypětím. Jisté je, že Smetanova osobnost, poznamenaná halucinacemi a psychotickými stavy, se definitivně rozpadla.
Slavnostní pohřeb na Vyšehradském hřbitově se stal celonárodní manifestací. Jeho dílo, jako je Prodaná nevěsta a cyklus Má vlast, se stalo symbolem české kultury.
Nejsou to však jen triumfální tóny, ale i intimní a tragické výpovědi v jeho pozdní komorní hudbě, které dodnes odrážejí utrpení nepochopeného génia, který navzdory své izolaci dospěl k vrcholu umělecké tvorby.
Zdroje:
