Článek
Americký dluh se často vypráví jako jednoduchý geopolitický příběh. Spojené státy si půjčily obrovské peníze, Čína drží velkou část jejich dluhopisů a jednou může Washington ekonomicky vydírat. Tato představa je atraktivní, protože je srozumitelná. Má jasného věřitele, jasného dlužníka a dramatickou hrozbu. Jenže právě v tom je její slabina. Americký dluh není běžná půjčka od banky, kterou lze „zesplatnit“. Čína nedrží v ruce smlouvu, s níž by mohla přijít do Bílého domu a žádat okamžité splacení. Drží obchodovatelné státní dluhopisy. Může je prodat, držet, vyměnit za jiná aktiva nebo postupně snižovat jejich podíl. Tím ale automaticky nezískává kontrolu nad Spojenými státy.
Nová analýza projektu ChinaPower při CSIS je v tomto směru užitečná, protože rozbíjí jeden z nejodolnějších mýtů současné geopolitiky. Čínské držení amerického dluhu není americká bezmoc. Je to spíše jeden z výrazů vzájemné závislosti dvou ekonomik, které se politicky stále tvrději střetávají, ale finančně jsou pořád napojené na stejný globální systém. Čína potřebuje americké dluhopisy z podobných důvodů jako jiné státy. Jsou likvidní, hluboké, použitelné pro správu devizových rezerv a opřené o dolar jako hlavní světovou měnu. Americe zase vyhovuje, že o její dluh existuje rozsáhlá domácí i zahraniční poptávka. Tato vazba nevylučuje konflikt. Jen ukazuje, že skutečná moc se v moderní ekonomice neprojevuje tak jednoduše, jak by naznačovala představa o „čínské dluhové zbrani“.
Čísla jsou v tomto případě mnohem méně dramatická než politické slogany. Na konci února 2026 držela pevninská Čína americké státní cenné papíry za 693,3 miliardy dolarů. Japonsko drželo 1,239 bilionu dolarů a Spojené království 897,3 miliardy dolarů. Čína tedy není největším zahraničním věřitelem USA. Není ani druhá. Je třetí. Její známá přímá pozice navíc klesla proti únoru 2025, kdy činila 784,3 miliardy dolarů.
Ještě důležitější je poměr k celkovému dluhu. Americký veřejně držený dluh dosáhl k 6. květnu 2026 zhruba 31,26 bilionu dolarů a celkový federální dluh přesáhl 38,91 bilionu dolarů. Čínských 693,3 miliardy dolarů tak odpovídá přibližně 2,2 procenta veřejně drženého dluhu a 1,8 procenta celkového federálního dluhu. I kdybychom připustili, že oficiální statistiky část čínských pozic podhodnocují kvůli držení přes finanční centra, obraz se nemění v jednoduchou pohádku o americké závislosti na Pekingu. Spojené státy financuje především široký trh. Domácí instituce, penzijní fondy, banky, pojišťovny, podílové fondy, domácnosti, centrální banka i zahraniční investoři dohromady tvoří mnohem složitější strukturu než jeden velký čínský věřitel.
Čína nemá nad americkým dluhem takovou moc, jak se tvrdí
Právě tady se ukazuje hlavní slabina představy o čínské dluhové zbrani. Čína by teoreticky mohla prodávat americké dluhopisy rychleji a ve větším objemu. Tím by mohla krátkodobě zatlačit na ceny dluhopisů a zvednout jejich výnosy. Jenže současně by tím poškodila hodnotu vlastního portfolia. Pokud velký investor hází na trh aktivum, které sám drží, nejdříve snižuje cenu své vlastní zásoby. Čína by navíc musela řešit, kam peníze přesune. Eurozóna nemá jeden stejně hluboký a jednotný bezpečný dluhopisový trh. Japonské státní dluhopisy mají jinou strukturu a silnou domácí základnu. Zlato je výrazně menší trh, není úročené a při velkých nákupech by samo zdražovalo. Globální finanční systém nemá jednoduchou náhradu za hloubku a likviditu amerických finančních trhů.
Druhá část problému je čínská měna. Čína drží velké devizové rezervy mimo jiné proto, aby mohla řídit kurz jüanu a tlumit výkyvy, které by ohrozily její exportní model. Masivní prodej dolarových aktiv by mohl posílit jüan, zhoršit cenovou konkurenceschopnost čínských výrobků a zkomplikovat politicky citlivý cíl: udržet výrobu, zaměstnanost a průmyslovou stabilitu. Peking nemá zájem zničit instrument, který mu pomáhá držet vlastní ekonomický model pohromadě. Čínská pozice v americkém dluhu proto není jen pákou vůči Washingtonu. Je také omezením pro samotnou Čínu.
Skutečné riziko leží v americké politice a úrocích
Tím se ale americký problém nevytrácí. Jen se přesouvá jinam. Největším rizikem pro Spojené státy není scénář, v němž Čína jednoho rána „prodá Ameriku“. Rizikem je postupná eroze důvěry, růst úrokových nákladů a politická neschopnost zkrotit strukturální deficity. Kongresový rozpočtový úřad odhaduje, že federální deficit ve fiskálním roce 2026 dosáhne 1,9 bilionu dolarů. Veřejně držený federální dluh má v roce 2026 odpovídat 101 procentům HDP a do roku 2036 vystoupat na 120 procent HDP. Toto už není otázka čínského vlivu. Toto je otázka americké fiskální disciplíny.
Zvlášť tvrdě působí úrokový kanál. Dluh sám o sobě není automaticky katastrofa, pokud ekonomika roste, investoři důvěřují měně a náklady na obsluhu zůstávají pod kontrolou. Spojené státy dlouho těžily právě z této kombinace. Dolar byl bezpečný přístav, americké dluhopisy nejlikvidnější aktivum a Washington mohl financovat deficity levněji než většina světa. Vyšší sazby ale mění aritmetiku. Čím větší objem dluhu se refinancuje za vyšší výnosy, tím více peněz spolyká samotná obsluha dluhu. Peníze vydané na úroky nejdou do obrany, infrastruktury, zdravotnictví, výzkumu ani daňových úlev.
Současně nelze přehlédnout širší globální náladu. Veřejné finance jsou pod tlakem i mimo Spojené státy a globální veřejný dluh má podle dubnového Fiscal Monitoru IMF dosáhnout 100 procent HDP už v roce 2029. Nejde o okamžitý útěk z dolaru. Takové čtení by bylo příliš silné a nepřesné. Jde spíše o varovný detail v systému, který byl dlouho zvyklý považovat americký dluh za samozřejmou kotvu. Pokud se tato samozřejmost začne pomalu měnit, nemusí přijít dramatický zlom. Stačí, aby investoři žádali o něco vyšší výnos. U dluhu v desítkách bilionů dolarů se i malé posuny mění v obrovské částky.
Dolar si přitom stále drží mimořádnou sílu. V oficiálních devizových rezervách tvořily dolarové držby ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025 56,77 procenta. To je důležité. Dolarová dominance není jen otázka americké vlajky nebo vojenské síly. Je to praktická infrastruktura světových financí. Stát, který chce bezpečně zaparkovat stovky miliard dolarů, potřebuje trh, který tento objem unese. Takových trhů je málo. Plnohodnotná náhrada za americké dluhopisy zatím neexistuje.
V tomto světle je čínská karta méně hrozivá, ale americká situace vážnější. Není nutné věřit scénáři finanční apokalypsy, aby bylo jasné, že Spojené státy vstoupily do období těžší rozpočtové matematiky. Politika slibuje nižší daně, vyšší výdaje, silnější armádu, sociální ochranu, průmyslové dotace, technologickou převahu i levné financování. Všechno najednou se ale při vysokých sazbách drží hůře než v éře levných peněz. Dluh se stává méně abstraktním. Přestává být jen číslem na rozpočtové tabulce a začíná měnit prostor pro skutečná rozhodnutí.
Pro Čínu z toho neplyne jednoduché vítězství. Peking sice může americké potíže využívat v propagandě, ale sám sedí ve stejné místnosti plné výbušných finančních vazeb. Čínská ekonomika řeší slabší domácí poptávku, problémy realitního sektoru, tlak na mladou generaci, zadlužení regionů a potřebu udržet exportní výkonnost. Americké dluhopisy jsou pro ni součástí obranného valu, ne jen útočné zbraně. Čím více by Peking poškodil trh s americkým dluhem, tím více by riskoval turbulence, které by se vrátily do jeho vlastního finančního systému, měny a exportu.
Podstatná lekce proto zní jinak než obvyklý internetový výkřik o tom, že „Ameriku vlastní Čína“. Nevlastní. Spojené státy vlastní z větší části jejich vlastní finanční systém, vlastní investoři a vlastní politická rozhodnutí. Čína drží významnou, ale zdaleka ne rozhodující část amerických dluhopisů. Skutečné riziko neleží v tom, že by Peking měl v trezoru kouzelné tlačítko na pád Washingtonu. Riziko leží v pomalém snižování důvěry, v nárůstu úrokových nákladů a v politice, která se naučila žít s deficitem jako s normálním stavem.
Americká moc tedy nestojí a nepadá s čínským portfoliem. Stojí na tom, zda svět dál uvěří, že dolarový systém je nejbezpečnější ze všech nedokonalých možností. Zatím tomu tak je. Právě proto Spojené státy stále dokážou financovat obrovský dluh, vést globální politiku a zůstávat centrem finančního světa. Jenže tato výhoda není přírodní zákon. Je to institucionální, politická a tržní důvěra, která se buduje dlouho a ztrácí postupně. Čína ji sama nezničí. Amerika ji však může oslabit vlastní lehkomyslností.
