Nenávist k Petru Pavlovi je obrovská: Národ nesnese prezidenta, za kterého se konečně nemusí stydět

Česká společnost má fascinující, takřka bezednou toleranci k mocenskému cynismu, klientelismu a postupné degradaci nejvyšších státních institucí. Umíme to omluvit, umíme se tomu zasmát, umíme si z toho udělat folklór nebo další důkaz toho, že „takto to prostě chodí“. Jakmile se však do čela státu postaví člověk, který instituci nedevastuje, neponižuje a nevyrábí permanentní domácí drama, část společnosti začne reagovat podrážděně až hystericky. Země, která léta bez mrknutí oka snášela dotační oligarchy, temné zákulisní hráče a systematickou degradaci úřadu v přímém přenosu, najednou nedokáže unést prezidenta, který úřad jednoduše vykonává v mezích pravidel a mezinárodního standardu. Jsme shovívaví k těm, kdo stát ohýbají, ale nesmiřitelní k tomu, kdo ho reprezentuje bez křiku a bez bahna.

Odpověď neleží v banálním klišé, že lidé jsou nespokojení. Nespokojenost je v demokracii normální a zdravá. My tu ale narážíme na zvláštní český zvyk číst moc optikou nedůvěry i ve chvíli, kdy před sebou nemáme karikaturu moci, ale její relativně standardní výkon. Narážíme na společnost, která si po třiceti letech politického divadla vypěstovala silnou závislost na nepořádku. Autorita jí nevadí tehdy, když je slabá, groteskní, teatrální nebo sama sebe shazuje. Vadí jí tehdy, když je klidná, disciplinovaná a neokázale funkční.

Polistopadový Hrad nebyl jen sídlem prezidentů. Byl inkubátorem tří odlišných mocenských archetypů, které v české hlavě natrvalo pokřivily představu o tom, co má hlava státu vlastně dělat.

Václav Havel zosobňoval morální legitimitu a symbol našeho návratu do civilizovaného světa. Z analytického hlediska ale šlo také o muže z prostředí, které velká část společnosti nikdy nevnímala jako své. Návrat velkých rodinných majetků, intelektuální styl a civilizační přesah mu dávaly obrovskou svobodu, zároveň ale vytvářely propast mezi Hradem a realitou lidí, kteří v devadesátých letech neřešili smysl dějin, nýbrž práci, jistoty a přežití v rozpadlém průmyslovém světě. Prezident se tehdy v českém prostředí přestal chápat jako ústavní funkce a začal se vnímat jako cosi vyššího, téměř mravní instance nad politikou. Byla to krásná představa, jenže pro normální demokratický provoz nebezpečně nerealistická. Od Havla jsme si odnesli zvyk čekat od prezidenta cosi téměř nadlidského.

Potom přišel Václav Klaus a s ním chladný technokratický pragmatismus. Klaus nahradil étos racionalitou transformace a dokázal se mistrně stylizovat do role osamělého intelektuálního rebela, který bojuje proti Evropě, ekologům i moderním módám. Ve skutečnosti ovšem nebyl outsiderem. Byl jedním z hlavních architektů polistopadového uspořádání. Klaus po sobě zanechal kulturní souhlas s arogancí jako znakem síly. Naučil část společnosti obdivovat tvrdost i tam, kde přecházela v pohrdání. Hrad pod jeho vedením přestal být symbolem svědomí a stal se štítem mocenského establishmentu, s nímž se bez skrupulí propojoval. Závěrečná amnestie pak stvrdila to, co bylo v klausovské éře přítomné dlouho: že spravedlnost je relativní a že moc má právo přepisovat účetnictví minulosti podle své potřeby.

A pak přišel Miloš Zeman a proces degradace úřadu dosáhl svého absolutního dna. Zeman pochopil věc, kterou jeho předchůdci nepochopili v plné míře: že značná část společnosti už nechce ani mravní autoritu, ani ekonomickou racionalitu. Chce konflikt. Chce někoho, kdo bude mstít její resentiment, kdo bude urážet „ty nahoře“ a rozkládat veřejný prostor tak, aby z něj každý den něco kapalo do bulvárních titulků. Zeman proměnil Hrad v generátor štěpení. Hrad přestal být vnímán jako místo řádu. Změnil se v neprůhledný mocenský dvůr. Pohybovali se v něm lidé bez bezpečnostních prověrek, zákulisní hráči s pochybnými vazbami a poradci, jejichž orientace přímo odporovala strategickým zájmům země. Zeman po sobě zanechal nový normál: prezident mohl být mstivý, vulgární, závislý na svém pochybném okolí, a přesto to pro velkou část veřejnosti nebyl důvod k zásadnímu odmítnutí.

Po třech dekádách silně stylizovaných prezidentských figur tak na Hrad přichází člověk, který nepřináší velký mýtus, velkou ekonomickou ideologii ani velkou osobní pomstu. Nenabízí roli. Nabízí prezidenta jako funkci.

Po dekádě, kdy českou státnost reprezentovala ztráta základní fyzické i institucionální důstojnosti, nastal ostrý kontrast. Najednou máme na Hradě prezidenta v plné síle, muže, který nepůsobí jako karikatura úřadu, jezdí na motorce, umí vzít do ruky sekeru a na dovolené nepotřebuje okázalý luxus, protože bez potíží přespí v běžném hostelu. To samo o sobě by v normální zemi nebylo nic výjimečného. V českém kontextu se i tato normálnost čte skoro jako provokace.

Ještě větší kontrast nastává ve chvíli, kdy se podíváme na reálné kompetence. Prezident desetimilionové země je z hlediska globální politicko-bezpečnostní váhy menší funkcí, než jakou Petr Pavel zastával předtím. Bývalý předseda Vojenského výboru NATO nebyl žádným lokálním funkcionářem. Seděl v nejvyšších patrech západní bezpečnostní architektury, prošel prověrkami, které by drtivou většinu zdejších takzvaných „tvrdých patriotů“ diskvalifikovaly během první minuty, a zkušenost s ozbrojeným konfliktem nemá z vytopeného televizního studia, ale z mise UNPROFOR, kde se skutečně střílelo a zachraňovaly se životy. To je rozdíl, který v české debatě záměrně mizí, protože se nehodí do domácího divadla.

České publikum si za tři dekády zvyklo číst prezidenta jako dramatickou postavu. Havel byl svědomí, Klaus provokatér, Zeman mstitel. Každý nabízel silnou narativní roli. Petr Pavel nic takového nedělá. Nevyrábí další legendu o sobě samém, neskládá se do role národního otce, nepředvádí pózu rebela proti establishmentu. Jeho největší provokací je totiž samotná absence kostýmu.

A právě v tom tkví podstata odporu. Pavel není pro část společnosti problémem proto, že by byl slabý nebo nekompetentní. Je problémem proto, že s ledovým klidem odmítá hrát její oblíbený typ politického divadla. Neposkytuje emocionální servis. Nedává publiku opojný dojem pomsty, nevyvolává vztek ani katarzi. Nabízí pouze disciplínu, kontrolu, rámec a funkci. Prezident jako role je pro nás srozumitelný. Prezident jako funkce je podezřelý.

Česká nedůvěra k autoritě dávno není jen zdravý obranný reflex vzniklý po zkušenosti s totalitou. Zmutovala v kulturní návyk. Autoritu snášíme jen tehdy, když se sama zesměšní, zmenší, shodí nebo převlékne za cynického kamaráda. Jsme schopni tolerovat autoritu, která je folklórní, rozbitá, lidově vulgární nebo teatrálně antielitářská. Ale autorita, která se prostě chová jako autorita, dodržuje pravidla a nepředstírá, že je další hospodský glosátor, narušuje náš hluboce zažitý komfort.

Petr Pavel nepotvrzuje oblíbené české schéma, v němž musí být každý nahoře buď komický, nebo podezřelý, ideálně obojí zároveň. Nenabízí možnost se mu smát, nepřináší ani snadný důvod se nad ním morálně povyšovat. A tím staví část společnosti do nepříjemné situace. Nutí ji přiznat, že problém možná není v prezidentovi, ale v jejím vlastním návyku chápat politiku jako nekonečný zdroj emocí a záminek ke stížnosti.

Tato psychologická propast se pak zakrývá tím nejpohodlnějším možným způsobem: nekonečnou recyklací Pavlovy předlistopadové vojenské minulosti.

Český veřejný prostor má mimořádnou, takřka bezednou schopnost omlouvat těžké mocenské vazby, gigantické střety zájmů i toxické propojení velkého byznysu se státem, pokud dotyčný politik hraje správnou roli. Pokud mluví jazykem křivdy a stylizuje se do pronásledovaného bojovníka proti systému, dostává téměř magickou imunitu. Andrej Babiš je toho laboratorně čistým důkazem. Člověk s kariérou v prominentních strukturách minulého režimu, se záznamem ve svazcích StB, s impériem vybudovaným na veřejných penězích, dokáže být miliony lidí vnímán jako outsider, kterému „oni“ ubližují.

To už není jen politická preference. To je kulturní fascinace falešným outsiderem. Čím mocnější politik je, tím lépe se v Česku může převléknout za oběť systému. Miliardář se stylizuje do role utlačovaného rebela. Dlouholetý insider do role hlasu lidu. Architekt moci do role vyvrhele elit. Český volič tento typ figury miluje, protože mu umožňuje obdivovat moc a zároveň si namlouvat, že stojí proti ní.

Tento kmenový princip pak jen dokreslují nová radikální hnutí typu Motoristů, která pro kamery šermují Pavlovou vojenskou knížkou, zatímco ve vlastním politickém zázemí tiše tolerují figury s prokázanou, aktivní udavačskou minulostí (typu Oty Klempíře). Vedle tohoto modelu působí Pavel skoro nečitelně. Nepředstírá, že je mimo systém. Otevřeně reprezentuje instituci a její pravidla. V Česku se zkrátka minulost neposuzuje podle závažnosti ani podle dopadu na lidské osudy. Posuzuje se výhradně podle použitelnosti. Je to klacek, ne princip.

Algoritmy sociálních sítí už nediskutují o realitě; ony ji s neúprosnou efektivitou rovnou přepisují. Pokud člověk otevře diskuse pod články, získá dojem, že Petr Pavel je prezident bez legitimity a bez podpory. Že země proti němu bublá v permanentním odporu. Je to jedna z největších lží současné politiky. Digitální prostor už neukazuje většinu. Ukazuje výhradně intenzitu.

Petr Pavel získal v přímé volbě mimořádně silný mandát – téměř 3,36 milionu hlasů. Jenže dnešní veřejná debata se stále méně vede podle reálné volební matematiky a stále více podle hlasitosti digitálního hluku. Nevyhrává v něm to, co je ve společnosti převládající. Vyhrává to, co je nejagresivnější, nejvíce sdílené, nejvíce konfliktní a emočně nejvýbušnější. Sociální sítě nejsou zrcadlem společnosti, jsou strojem na maximalizaci pozornosti. A tu nejlépe generuje vztek.

Prezident typu Pavla je v takovém prostředí strukturálně znevýhodněný. Neprodukuje dostatek afektu. Nepřináší skandál. Nevede permanentní kulturní válku. V reálném institucionálním světě může působit silně a kompetentně, ale v algoritmické republice křiku vypadá paradoxně slabší, než ve skutečnosti je, protože negeneruje dost virálního dosahu. Česká debata už se nevede mezi většinou a menšinou. Vede se mezi tichem a hlukem. A hluk se velmi úspěšně vydává za národ.

Politická slabina současného prezidenta je reálná a viditelná. Někdy působí až příliš opatrně, srovnaně a institucionálně. V mezinárodní politice je to obrovská výhoda, v domácím prostředí to může být problém. Pavel nepůsobí jako muž spontánní improvizace, neumí se živočišně napojit na dav tak, jak to uměli jeho předchůdci, a někdy skutečně vypadá spíš jako precizně připravený správce systému než jako politik, který umí emocí strhnout náměstí.

Jenže i zde je český problém hlubší. České prostředí si dlouhodobě plete autenticitu s nepořádkem. Politik, který je příliš přesný, připravený a kontrolovaný, působí podezřele, protože nevypadá dost „živě“. Z improvizace jsme si udělali důkaz lidskosti. Z chaosu důkaz charakteru. Z neuhlazenosti důkaz pravdivosti. To je zvrácený metr. A právě proto může Pavel, který působí klidně a srovnaně, části publika připadat méně autentický než lidé, kteří celou kariéru stavěli na manipulaci a teatrálním nepořádku.

Tyto slabiny ale nejsou důkazem nekompetence. Jsou nevyhnutelnou cenou za dospělý stát.

My jsme totiž třicet let nepozorovali politiku jako správu věcí veřejných. My jsme konzumovali dlouhý dramatický seriál. Zvykli jsme si, že Hrad je zdrojem urážek, intrik a vlivových operací. Naučili jsme se v tomto bahně chodit, orientovat se v něm a mnohdy v něm nacházet i zvláštní zalíbení.

Česká nespokojenost už dávno není jen reakcí na selhání moci. Stala se samostatným politickým stylem. Část společnosti už nepotřebuje konkrétní důvod ke skepsi. Potřebuje skepsi samotnou. Podezření se stalo psychologickým komfortem. Jakmile se úřad nechová skandálně, musí být někde skrytá faleš. Jakmile stát nevyrábí ostudu, začne být část publika nervózní a horečně hledá důkaz, že je to celé jen jiná kulisa.

Když vám někdo po letech špinavé vody podá čistou sklenici, první instinkt už není vděčnost. Je to podezření, že je otrávená.

Země, která dokázala dlouhá léta omlouvat mocenský cynismus, klientelismus, falešné rebely i prezidentství živené konfliktem, a přesto má dnes zásadní problém s lídrem, který úřad prostě jen vykonává bez ostudy, vypovídá ze všeho nejvíc sama o sobě. Skutečnou tragédií české politiky dnes není to, že bychom měli na Hradě špatného prezidenta. Skutečnou tragédií je, že jsme si na politický cirkus zvykli natolik, že když konečně vidíme fungující stát, vnímáme jeho normálnost jako osobní urážku.

Zdroje:
CVVM – Důvěra českým vrcholným politikům (leden 2026)
CVVM – Hodnocení působení Petra Pavla v prezidentském úřadě (únor 2026)
Reportéři ČT – Deset let se Zemanem
iROZHLAS – Hlavní sponzor Tykač poslal Klausovu institutu 10 milionů, peníze mu ale po letech odepřel omilostněný byznysmen
Seznam Zprávy – Miliardář Pavel Tykač bude finančně podporovat Institut Václava Klause