Článek
Poslední roky se čím dál častěji setkávám s jednou větou: „Je to složité.“ Neobjevuje se ve chvíli, kdy by někdo hledal přesnější odpověď nebo chtěl problém skutečně rozebrat. Přichází ve chvíli, kdy se do dalšího vysvětlování už nikomu nechce. Kdy by pokračování rozhovoru vyžadovalo energii, čas nebo jasné stanovisko.
Tahle věta neslouží k pochopení reality, ale k jejímu uzavření. Umožňuje debatu ukončit bez konfliktu, bez hádky a hlavně bez odpovědnosti za vlastní názor. Působí klidně, téměř racionálně, a právě proto je tak účinná. Přesouvá diskusi z roviny „co je pravda“ do roviny „tohle nemá cenu dál řešit“.
Západní představa propagandy je jednoduchá a uklidňující. Někdo lže, někdo tomu věří. Chytrý člověk lež prohlédne, hloupý ne. Jenže realita vypadá jinak. Propaganda dnes nepotřebuje vaši víru. Nepotřebuje, abyste souhlasili. Stačí, když se stáhnete. Když přestanete chtít mít jasno.
Nedávno jsem narazil na video ruského autora, který velmi přesně popisuje, jak propaganda funguje zevnitř. Ne jako masivní indoktrinace, ale jako dlouhodobé prostředí. Jako šum, který neunaví tím, že by vás přesvědčoval, ale tím, že vás zahltí. Člověk v něm nepřestane přemýšlet proto, že by byl hloupý. Přestane proto, že přemýšlení začne být příliš nákladné.
Tohle není ruské specifikum. To je obecný psychologický mechanismus. A čím víc se dívám kolem sebe, tím víc mám pocit, že ho dnes známe všichni. Jen jsme si ho zvykli považovat za dospělost, nadhled nebo mentální hygienu.
To, co autor onoho ruského videa popisuje, se na první pohled může jevit jako osobní zkušenost nebo subjektivní pocit ze života v autoritářském prostředí. Při bližším pohledu ale velmi přesně odpovídá tomu, jak ruskou propagandu dlouhodobě popisují západní analytické a akademické zdroje. Nejde o soubor jednotlivých lží ani o snahu vytvořit jeden pevný příběh, kterému by lidé měli věřit. Jde o systém, jehož hlavní funkcí je rozložit očekávání, že veřejná realita má být soudržná, ověřitelná a smysluplná.
Ruský model propagandy stojí na několika principech, které se zvenčí mohou jevit jako chaos nebo neschopnost. Ve skutečnosti jde o záměr. Produkce velkého množství sdělení, která se často navzájem popírají, mění rámce, relativizují předchozí výroky a nikdy se k nim zpětně nehlásí, není chyba komunikace. Je to metoda. Konzistence není cílem, protože konzistence by umožnila kontrolu, porovnávání a odpovědnost. Nekonzistence naopak vytváří prostředí, ve kterém je každá snaha o orientaci energeticky náročná.
V takovém informačním prostředí se postupně vytrácí samotná motivace rozlišovat pravdu a lež. Ne proto, že by lidé začali věřit všemu, ale proto, že ověřování přestává dávat smysl. Každé tvrzení má okamžitě alternativní verzi, kontext, výjimku nebo protiargument. Člověk se ocitá v permanentním stavu, kdy by musel neustále dohledávat, porovnávat a vyhodnocovat. A právě v tomto bodě nastupuje únava.
Psychologicky jde o velmi dobře popsaný jev. Lidský mozek hospodaří s pozorností jako s omezeným zdrojem. Informace, které vyžadují vysokou kognitivní zátěž a nepřinášejí jasný výsledek, jsou přirozeně odsouvány stranou. Nejde o selhání racionality, ale o její adaptaci. Čím déle je člověk vystaven informačnímu prostředí, které je zahlcující, rozporné a emocionálně náročné, tím více si vytváří obranné strategie.
Důležitým momentem je, že většina lidí si na určité úrovni uvědomuje, že značná část toho, co slyší, nedává smysl. To je častý omyl v západním pohledu na propagandu. Nejde o to, že by lidé nevěděli. Vědomí nepravdivosti ale samo o sobě nechrání, pokud je člověk stále vystaven stejnému informačnímu prostředí. Zásadní roli v tom hraje opakování. Ne ve smyslu přesvědčování, ale ve smyslu snižování nákladů na zpracování. Informace, které se objevují opakovaně, působí známě. Známé věci jsou pro mozek snazší než nové. Výsledkem tohoto procesu není loajalita ani víra. Je to cynismus. Ne agresivní, ale tichý. Politická a společenská témata přestávají být vnímána jako něco, co má jasný morální rozměr.
Velmi důležitý je i fenomén vyhýbání se zprávám. Zvenčí může působit jako apatie nebo nezájem. Ve skutečnosti jde často o strategii přežití. Zásadní je, že tento mechanismus není omezený pouze na Rusko. Ruské prostředí ho ukazuje v nejčistší podobě, ale jeho prvky se dnes objevují i jinde.
Nejnebezpečnější propaganda vás nepřesvědčí o lži. Přesvědčí vás, že pravda není něco, čemu stojí za to věnovat pozornost. Že jasná tvrzení jsou naivní. Že emoce jsou přehnané. Že odstup je moudrost.
A nejděsivější na tom je, že zevnitř to působí rozumně. Člověk má pocit, že se jen chrání před přetížením, že si vybírá bitvy, že nechce plýtvat energií. Jenže tím se nenápadně vzdává i schopnosti říct: tohle je špatně. Tohle je lež. Tohle je důležité.
Propaganda dnes nevyhrává tím, že by lidé uvěřili jedné verzi světa. Vyhrává tím, že se svět rozplyne do šumu, ve kterém už nemá cenu se orientovat. A v tom okamžiku není potřeba žádná cenzura ani represe. Stačí únava.
A to je důvod, proč tahle forma propagandy funguje i tam, kde si rádi myslíme, že jsme vůči ní imunní.
