Trumpův úder, arabský účet. Washington určuje pravidla, škody zůstávají Arabům

Bývalý katarský premiér Hamad bin Jassim varuje, že se arabské státy nesmějí nechat vtáhnout do přímé války s Íránem. Pojmenovává obavu, která se v Perském zálivu šíří rychleji než samotné rakety. V regionu sílí pocit, že Spojené státy mohou konflikt prudce vyostřit, protivníka vojensky oslabit a potom nechat své partnery, aby nesli hlavní následky odvet, výpadků dopravy, dražší obrany a oslabené důvěry investorů.

Katar to zažil přímo. Úder na Al Udeid, největší americkou vojenskou základnu na Blízkém východě, ukázal, že státy, které válku samy nezačaly, se během několika hodin mohou stát jejím prvním bojištěm. Katar po tomto útoku nereagoval jazykem velké odvety. Zvolil opatrnost a další posilování bezpečnostní vazby na Washington. Právě v tom je ukrytý paradox celé situace. Čím větší je strach, tím větší je i poptávka po americké ochraně. Pro velmoc je to strategicky výhodné. Pro region je to začátek drahé nejistoty.

Tuto dynamiku je třeba číst přesně. Pro monarchie Perského zálivu dnes není hlavní hrozbou jen Írán a jeho arzenál. Stejně důležitá je i možnost, že americká moc začne fungovat tak, že Washington provede rozhodující úder, ale účet za odvetu zůstane na místě.

Perský záliv je mimořádně citlivý na zásah do energetické infrastruktury. Útok na saúdská zařízení Abkajk a Churajs v září 2019 vyřadil z trhu asi 5,7 milionu barelů denně, tedy více než pět procent světových dodávek, a vyvolal největší jednodenní růst cen ropy od roku 1991. Šlo o jediný úder, ale s mimořádným efektem. Ukázal, že i nejbohatší ropná monarchie může být během několika hodin ochromena zásahem do několika klíčových uzlů. Tato zkušenost tehdy fungovala jako varování. Dnes působí jako návod, jak číst současnou krizi.

Současná situace je širší a vážnější. Největší problém už není jeden útok na jeden ropný komplex, ale tlak na celý energetický a dopravní organismus oblasti. Hormuzský průliv, kudy běžně prochází zhruba pětina světových toků ropy a významná část obchodu se zkapalněným plynem, se stal bodem, od něhož se odvíjí nervozita celého trhu. Výpadek dodávek se nyní počítá v milionech barelů denně, nikoli v lokálních odchylkách, a státy držící strategické rezervy už musely sáhnout k mimořádnému uvolnění zásob. Cena ropy se dostala k úrovním, které okamžitě proměňují náklady dopravy, výroby i inflace daleko za hranicemi regionu. Rozpad plynulého provozu v Perském zálivu nikdy nezůstane jen regionálním problémem.

Konkrétní dopady jsou vidět i uvnitř regionu. Saúdská Arábie musela kvůli válce a narušeným trasám výrazně snížit těžbu. Klíčová offshore pole se zavírala, export se nouzově přesouval na trasu k Rudému moři a logistika, která měla působit jako symbol efektivity, začala fungovat v krizovém režimu. To je pro ekonomiky Perského zálivu mimořádně citlivé. Tyto státy neprodávají světu jen surovinu. Prodávají mu i obraz stability, bezpečného kapitálu a předvídatelného prostředí pro investice. Jakmile se z jejich území stane prostor opakovaných odvet, nehroutí se jen bezpečnostní prostředí. Rozpadá se i příběh, na němž stavěly své ambice. Proto je v tomto případě přesnější mluvit o chaosu než o válce. Chaos nerozbíjí region jednou ranou. Rozkládá důvěru vrstvu po vrstvě.

Právě proto dnešní nervozita v Zálivu nepůsobí jako běžná reakce na íránské útoky. Místní režimy nehodnotí jen kroky Teheránu, ale i způsob, jakým postupuje Washington. Roste v nich obava, že Spojené státy mohou konflikt vyostřit, ukázat sílu a následky pak ponechat regionu. Tato úvaha není protiamerická, ale praktická. Bezpečnostní vazba na USA měla být nákladná, ale předvídatelná. Dnes se stále více ukazuje, že americká ochrana sama o sobě nezaručuje, že hlavní škody neponesou právě spojenci Washingtonu. Pro malé a bohaté monarchie je to zásadní problém, protože jejich síla stojí na otevřenosti, stabilitě a důvěře.

Při pohledu zvenčí může Perský záliv působit jako jednolitý blok loajální Washingtonu. Ve skutečnosti jde o mnohem křehčí a nervóznější soustavu režimů, které se snaží balancovat mezi dvěma tlaky. Spojené arabské emiráty koordinují s Washingtonem, ale současně otevřeně tlačí na deeskalaci a dávají najevo, že další útoky na sousední státy ničí prostor pro diplomacii. Mají k tomu velmi konkrétní důvod. Írán zasáhl jejich civilní infrastrukturu včetně letišť a hotelů. V řádu několika dnů podnikl přes 1 400 raketových a dronových útoků, které v SAE zabily čtyři civilisty a více než stovku lidí zranily. Takový úder nemíří jen na stát, ale i na jeho ekonomický model.

Katar zůstává pevně napojený na americkou bezpečnostní architekturu, ale současně vysílá signál, že nechce být zatažen do dlouhé regionální konfrontace. Saúdská Arábie se snaží držet dvě linky zároveň: potřebuje americkou ochranu, ale nechce úplně zničit prostor, který si otevřela diplomatickým sbližováním s Íránem v roce 2023. Záliv tedy není jeden blok. Je to soubor režimů, které se snaží přežít mezi Teheránem a Washingtonem, aniž by se z jejich území stalo plnohodnotné bojiště.

Do této zranitelnosti zapadá i íránská vojenská logika. Teherán si je vědom, že v symetrickém střetu nedokáže americké technologické a vojenské převaze konkurovat. Nemůže Washington porazit jako rovný rovného. Může ale udělat něco jiného: rozšířit cenu války tak, aby ji neplatil jen on. Skutečným cílem je vrazit klín mezi Washington a arabské metropole. Jakmile v Dauhá nebo Abú Zabí převládne pocit, že americké vojenské operace přinášejí místním režimům více škody než užitku, Írán dosahuje strategického efektu i bez formálního vítězství. Americký úder na Chárk, ostrov, přes který prochází kolem 90 procent íránského vývozu ropy, tuto logiku dále zostřil. Cena války se tak rozšiřuje po celém regionu.

To celé zároveň testuje soudržnost amerického bezpečnostního systému v regionu. Čím více jsou arabské monarchie nuceny vysvětlovat svým elitám, investorům a obyvatelům, proč hostí americké základny a přitom se jejich území stává cílem odvety, tím dražší je americké partnerství politicky. Pro Washington je to nepříjemné, ale nese to v sobě paradox. Strach může zvyšovat nedůvěru, ale i závislost. Režimy, které se bojí, většinou nekupují méně obrany, ale více. Neemancipují se, ale hledají další garance. Právě v tom spočívá cynismus celé situace. Chaos může oslabovat důvěru v Ameriku a zároveň posilovat její nepostradatelnost. Pro velmoc je to výhodná kombinace. Pro region je to noční můra.

Tuto regionální krizi ale nelze pochopit bez širšího rámce. Donald Trump bývá v Evropě často zjednodušován na chaotika bez strategie. Realita je tvrdší a systematičtější. Jde o transakční formu moci, v níž už nejde primárně o správu světového řádu, ale o vynucování výhod a přesun nákladů na jiné. Trumpovy kroky posouvají americkou zahraniční politiku dál od poválečné logiky institucí a blíže ke světu, v němž mají větší váhu sféry vlivu, nátlak a schopnost diktovat podmínky. To je zásadní posun. Od hegemonie, která se alespoň formálně opírala o pravidla, směrem k hegemonii, která se za jazyk společného řádu skrývá stále méně.

Trump v tomto smyslu nevystupuje z republikánské tradice americké převahy. Vychází z ní, ale posouvá ji do tvrdší a méně maskované podoby. George Bush starší spojoval americké vedení s jazykem nového uspořádání a budování koalic. George Bush mladší ukázal, že Washington je ochoten tento řád prosazovat i jednostrannou silou. Současná administrativa k tomu přidává další vrstvu: menší zájem o vnější legitimitu, menší úctu k aliancím jako k hodnotě samé o sobě a větší ochotu řídit svět přes tlak, cla, sankce a v krajním případě i přímou vojenskou akci. Spojenci v tomto uspořádání nejsou zdrojem legitimity, ale nástrojem. A pokud se tento nástroj vzpouzí, dostává cenu za neposlušnost.

Tento agresivní model je patrný i mimo Blízký východ. Evropa to pociťuje přes tarifní tlak. Švýcarsko bylo donuceno vyjednávat s Washingtonem o ústupcích poté, co mu bylo oznámeno 39% clo, nejvyšší v Evropě, a teprve po politické dohodě si zajistilo snížení na 15 procent. V Karibiku se tento tlak promítá na Kubě. Zdevastovaná ostrovní ekonomika je drcena kombinací americké blokády a kolapsu venezuelských dodávek ropy tak silně, že tváří v tvář výpadkům proudu, nedostatku paliv i léků musí sama otevírat jednání s Washingtonem z pozice slabosti. Ve Venezuele se po americké operaci okamžitě otevřela otázka, jak bude Washington následně politicky a ekonomicky řídit důsledky nového uspořádání. Tohle všechno dohromady skládá jeden obraz. Kdo se přizpůsobí, může jednat. Kdo vzdoruje, nese náklady. A kdo má tu smůlu, že je spojencem v citlivém regionu, může velmi rychle zjistit, že americké vítězství pro něj ještě neznamená bezpečí.

Tím se celý obraz vrací k úvodnímu katarskému varování v plné ostrosti. Nejde o jednu válku ani o jeden izolovaný výrok. Jde o masivní pocit, že americká moc se proměňuje způsobem, který může být pro samotné spojence nebezpečnější, než se po desetiletí zdálo. Protivník je ve válce zasažen přímo. Spojenec může být zasažen nepřímo, zato s mnohem hlubšími a dlouhodobějšími následky. To je pro státy Perského zálivu nová situace. Dosud platilo, že být pod americkým bezpečnostním deštníkem je drahé, ale z hlediska přežití racionální. Dnes se začíná ukazovat, že účet už nemusí být jen finanční. Může stát tyto země i jejich budoucnost jako bezpečných center modernizace.

Proto by bylo krátkozraké číst současnou krizi jen jako další střet Washingtonu a Teheránu. Ve skutečnosti se před očima odehrává test širšího modelu, v němž impérium nemusí svět spravovat, stačí mu, když jej dokáže silou a nátlakem posouvat požadovaným směrem. Kdo se přizpůsobí, dostane prostor k přežití. Kdo se vzepře, narazí na ekonomický nebo vojenský tlak. V tomto kontextu není dnešní nervozita v Zálivu jen reakcí na íránské rakety. Je to reakce na možnost, že se stará, relativně předvídatelná americká hegemonie mění v tvrdší systém, v němž centrum moci určuje pravidla a okraje nesou nejtěžší následky.

Až se usadí prach, nemusí být nejdůležitější otázkou, kdo zvítězil. Mnohem zásadnější bude něco jiného: na koho přesně dopadne cena za světový řád, který se mění před očima. Perský záliv se dnes nebojí jen Íránu. Bojí se i toho, že americké vítězství zanechá region uzamčený v dlouhé fázi odvet, přerušené důvěry a nových závislostí.

Zdroje:

Reuters – Qatar wants to bolster security partnership with US after Iran's strikes (za placenou branou)

Reuters – US ignites Iran war, but Gulf Arab states pay the price, Gulf sources say (za placenou branou)