Článek
Když se Alice Masaryková po více než roce vrátila ze Spojených států, věděla, že má v Evropě jednu nevyřešenou osobní záležitost. Ve Vídni žil oční lékař Richard Fröhlich, do kterého se před odjezdem zamilovala a o němž si svého času myslela, že jsou „pro sebe stvořeni“. Zpočátku si spolu dopisovali, jenže postupně ji přestal psát a Alice si začala vyčítat, zda odjezdem za oceán neudělala chybu. Její matka Charlotta viděla, jak se dcera trápí, a rozhodla se zasáhnout. Opatřila si Fröhlichovu adresu a bez Alicina vědomí mu napsala do Vídně. Nešlo přitom jen o nenápadné zjišťování, zda má o její dceru stále zájem. Charlotta lékaře vyzvala, aby si Alici vzal.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Charlotta zničila dceři velkou lásku, skutečnost ale byla podstatně složitější. Richard Fröhlich nebyl Alicin snoubenec a nic nenasvědčovalo tomu, že by spolu plánovali svatbu, kterou překazila příliš horlivá matka. Dokonce není jisté ani to, zda Fröhlich prožíval jejich blízkost stejně intenzivně jako Alice. Zatímco ona byla zamilovaná, on mohl jejich vztah vnímat spíše jako přátelství. Alice navíc nedokázala své city jednoduše vyjádřit a současně ji děsila představa, co by případná svatba s cizincem znamenalo pro její vlastní život.
Do ordinace ji poslal vlastní otec
Celé to přitom začalo docela nevinně, Alicinými problémy se zrakem. Brýle na přelomu 19. a 20. století pro mladou ženu rozhodně nebyly módním doplňkem a Alice se za ně styděla. Špatný zrak jí navíc komplikoval studium medicíny, které nakonec ale opustila. Právě kvůli očím jí Tomáš Garrigue Masaryk doporučil vídeňského lékaře Richarda Fröhlicha, jehož znal z abstinenčního hnutí. Fröhlich totiž nebyl jen očním lékařem, ale angažoval se také v boji proti alkoholismu a později se zapojil i do mezinárodní protialkoholní kampaně. Alice tak před sebou neměla pouze lékaře, který jí měl pomoci s očima. Zaujal ji vzděláním, rozhledem i společenskými postoji a navíc je sbližoval zájem o abstinenční hnutí. Z návštěvy ordinace se postupně stalo osobní okouzlení a z něj cit, který Alice později nepovažovala za žádnou bezvýznamnou mladickou epizodu. Ve vzpomínkách vyjádřila přesvědčení, že s Fröhlichem byli „stvořeni jeden pro druhého“.
Jenže Alice Garrigue Masaryková nebyla mladá žena, která by se bez váhání vrhla do manželství. Za sebou měla studium na univerzitě, zajímala se o sociální témata a hledala vlastní životní cestu v době, kdy se od vzdělané ženy stále očekávalo něco jiného než od jejího mužského kolegy. Představa sňatku s Fröhlichem by navíc znamenala spojit budoucnost s mužem žijícím ve Vídni a nejspíš učinit řadu dalších rozhodnutí, na která nebyla připravena. Sama se přitom zřejmě neuměla odhodlat k otevřenému vyznání a Fröhlich jí neposkytl jistotu, že i on k ní chová stejně vřelé city. Do toho přišla možnost odjet do Spojených států. Alice ji přijala a v roce 1904 zamířila do Chicaga, kde se věnovala sociální práci a poznávala prostředí, které výrazně ovlivnilo její další profesní život. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že do Ameriky utekla jen před Fröhlichem, protože cesta měla velmi konkrétní studijní a pracovní smysl. Zároveň však vzdálenost několika tisíc kilometrů odsunula nepříjemnou otázku, co s jejich vztahem vlastně bude.
Za oceánem čekala na jeho dopisy
Fröhlich však z Alicina života nezmizel okamžikem, kdy nastoupila na loď. Zpočátku si dopisovali, takže jejich vztah (případně přátelství) pokračoval alespoň na dálku. Postupem času však jeho dopisy přestaly přicházet. Dodnes není jasné, proč se odmlčel, a nebylo by proto správné skutečný příběh přikrašlovat romantickými domněnkami. Mohl ztratit zájem, mohl její odjezd chápat jako odpověď na jejich nevyjasněný vztah a mohl mít důvody, o kterých Alice vůbec nevěděla. Podstatné je, jak situaci vnímala ona. Začala litovat, že odjela, a po návratu do Evropy se ocitla ve zvláštní situaci: muž, kterého považovala za možného životního partnera, se jí přestal ozývat, ale ani ona sama před odjezdem jejich vztah nikam neposunula. Kdyby příběh skončil tady, byl by Fröhlich patrně jen jednou z nenaplněných lásek mladé vzdělané ženy. Jenže Alice měla matku, která se nehodlala smířit s tím, že se její dcera trápí kvůli muži.
Charlotta Garrigue Masaryková byla v té době zkušenou ženou a matkou dospělé dcery, tentokrát se však ujala role, která jí tak úplně nenáležela. Zjistila si Fröhlichovu adresu a sama ho kontaktovala. Vyzvala ho, aby si její dceru vzal, čímž vlastně nahlas vyslovila to, co Alice nedokázala vyřešit sama. Z Charlottina pohledu mohlo jít o praktický pokus odstranit nedorozumění mezi dvěma mladými a nezkušenými lidmi, kteří k sobě měli blízko. Z pohledu Alice to však bylo vměšování do mimořádně osobní záležitosti a navíc zásah provedený za jejími zády. Její reakce byla prudká a celá epizoda na čas zasáhla i vztah mezi matkou a dcerou. Alice pak Fröhlicha ze svého života definitivně vyškrtla. Otázkou je, jak velkou zodpovědnost za to nese jednání Charlotty Masarykové a zda by se vztah Alice a Fröhlicha někam posunul, nebýt jejího osudného dopisu.
T.G.Masaryk s dcerou Alici před volební místností, 1929
Velká láska, nebo fantazie mladé ženy?
Nejzajímavější otázka proto není, proč se Alice a Richard Fröhlich nevzali, ale zda mezi nimi opravdu došlo k nějakému romantickému vzplanutí. Není pochyb o tom, že Alice byla do mladého lékaře vskutku silně zamilovaná. O citech Richarda Fröhlicha však nevíme vůbec nic. Na rozdíl od Alice si totiž nepsal deník, neexistují ani jiná dobová svědectví, která by jakkoli vypovídala o tom, co k mladé slečně cítil. Z Aliciných pamětí je zřejmé, že epizodu s vídeňským lékařem vnímala jako promarněnou příležitost. A dost si vyčítala, že o tuto příležitost přišla kvůli vlastnímu váhání.
Richard Fröhlich přitom nebyl posledním mužem, který v Alicině osobním životě zanechal stopu. O mnoho let později navázala blízký vztah se slovinským architektem Josipem Plečnikem, s nímž spolupracovala při úpravách Pražského hradu a vedla rozsáhlou korespondenci. Ani z tohoto vztahu však manželství nevzešlo. Byl to ale údajně jediný muž, kterého Alice kdy políbila. Alice se nikdy nevdala a neměla děti. Její život místo toho stále výrazněji vyplňovala sociální práce, Československý červený kříž a po smrti Charlotty také část společenských povinností po boku prezidenta Masaryka. Když se jí později jedna z blízkých kamarádek ptala, proč se nikdy nevdala, měla odpovědět, že se zamilovala do Červeného kříže a své lásce zůstane věrná. Za žertovnou odpovědí se však skrýval život, v němž se veřejná služba a osobní samota neustále prolínaly. Alice Masaryková zemřela 29. listopadu 1966 v Chicagu ve věku 87 let.
Seznam použitých zdrojů:
LOVČÍ, Radovan: Alice Garrigue Masaryková. Život ve stínu slavného otce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta / Togga, 2008.
