Článek
Když se řekne První republika, většina z nás si představí T. G. Masaryka, uhlazenou eleganci, uctivé pány a vznešené dámy. Zkrátka takový ten dokonalý obrázek z učebnic, sépiových fotografií a černobílých filmů, kde jsou všichni zdvořilí a vznešení a demokracie voní po knihách a svobodě.
Jenže realita (jak už to bývá) byla o poznání méně vznešená – ale o to veselejší. Pod elegantní fasádou se totiž šňupalo, pilo, milovalo i umíralo o poznání divočeji, než bychom čekali.
Bílé blaho a šňupající elita
Nejoblíbenější omamnou látkou první republiky nebyl alkohol – to by bylo až moc fádní – ale kokain. V tehdejších elegantních salonech se mu říkalo bílý sníh, bílé zlato nebo štěstí v prášku. V Čechách získal na oblibě stejně jako ve zbytku Evropy a USA – původně jako přípravek proti bolesti, pak jako lék na nachlazení a nakonec se proměnil v jednu z největších neřestí. Rádi si ho dopřávali herci, bohémi i politici – ti sice tajně, ale o to pravidelněji.
Původně byl bílý prášek výsadou umělecké elity, postupně se ale rozšířil i jinde. Pašeráci ho dováželi především z Vídně a Berlína a ukrývali ho do knih, pneumatik i žaludků vycpaných zvířat. Celníci a policisté se většinou tvářili, že o ničem nevědí, pokud ale někoho přece jen zadrželi, tak dotyčný většinou vyvázl jen s pokutou.
Haas, Mandlová a zfalšované lékařské předpisy
Jestli někoho můžeme označit za symbol rozpolcenosti první republiky, bude to nejspíš Hugo Haas. Geniální herec a režisér, ten, kdo se dostal až na vrchol, ale pak skončil na dně. A tam ho dostalo to, co miloval nejvíc – kokain a ženy. Herečka Adina Mandlová, která s ním nějakou dobu žila, pak na něj vzpomínala s láskou, ale i zklamáním: „Tři dny ho člověk neviděl. Když nesehnal další dávku, škrábal omítku a míchal ji s práškem.
Bílým zlatem ho zásoboval vrátný v podniku pro tanečníky, pokud i ten zrovna nic neměl, vždy rád pomohl Saša Rašilov, jenž s oblibou přepisoval recepty. Stačilo tam jen doplnit dvě kouzelná slovíčka: vydávat opakovaně. Používali opravdové recepty, ale i ty úplně falešné. Celé to mělo jediný cíl – dopřát si chvíli v nebi na nadýchaném bílém obláčku.
Adina Mandlová
A pak tu byla Lída Baarová. Nádherná víla, která pobláznila nejen filmové režiséry, ale i nacistickou elitu. Byla to bezesporu rozporuplná osobnost, jejíž život doteď vábí historiky i filmaře – nenadarmo o ní v roce 2016 vznikl film. Skandál, jež vyvolal její románek s Goebbelsem, neměl obdoby. Její jméno ale bylo známé už dávno předtím – za dob první republiky se proslavila nejen jako herečka, ale i jako pravidelná návštěvnice kokainových večírků, která večer co večer tančila na hodně tenkém ledě.
Jan Masaryk: Diplomat na bílém koni
Syn prezidenta, Jan Masaryk, se od svého slavného otce lišil asi tak jako whisky od čaje. Tatíček Masaryk káral národ za přehnané požívání alkoholu a odsuzoval rozvrácené rodiny, zatímco Jan s noblesou šňupal kokain a bavil se s herečkami. Miloval ženy, zábavu a život ve všech jeho podobách. V diplomatických kruzích mu to sice přidávalo na stylu a charismatu, kterého měl na rozdávání, ale doma to působilo trochu jinak. Pan otec mu sice neustále domlouval, moc platné to ale nebylo.
Informace o jeho zahrávání si s omamnými látkami společností kolovaly hodně dlouho. Oficiálně se to nikdy nepotvrdilo, svědectví lidí z jeho blízkého okolí ale mluví jasně: Jan byl pravidelným hostem těch nejdivočejších večírků. A často to nebylo jen šáňo, co se tam podávalo.
Hodování u Čapků: Prezident na večírku
Jednou z nejslavnějších příhod té doby, která přerostla v celonárodní kauzu, byla takzvaná Silvestrovská aféra. Vše začalo poměrně nevinně: roku 1926 prezident Masaryk dostal od Čapků oficiální pozvání na oslavu Nového roku. Celé se to mělo konat ve vile Karla Čapka na Vinohradech a sešlo se tu opravdu mnoho spisovatelů, umělců, herců a – samozřejmě – Masarykův syn Jan.
Pan prezident, který téměř nepil a ve svých osmdesáti letech působil jako sochařský přepis zásadovosti, jen mlčky pozoroval, jak jeho syn a místní bohémové pijí, baví se, zpívají kuplety a satiricky napadají politické protivníky. Druhý den zrána otevřel noviny a dozvěděl se, že se účastnil orgií. Tisk, zejména ten konzervativní, psal o „Hulvátově u Čapků“, kde prý pan prezident řádil obklopen komunisty a běhnami.
Ve skutečnosti ale celý večer působil spíše trapně. Většina hostů měla k Masarykovi úctu, jiní se ho zdráhali oslovit, a tak se veselka moc nepovedla – prezidentův chladný moralismus zkrátka zničil veškerý náznak zábavy. Jen Jan Masaryk byl prý nad věcí – a onen večer si užil po svém. Na tatínkův přístup byl zkrátka zvyklý.
Mandlová, zbičovaný nacista a divadlo
Jak jsme již zmiňovali, Adina Mandlová byla první dámou nejen filmového plátna, ale i pražského nočního života. Krásná, chytrá a rozhodně ne puritánská. Sex vnímala jako přirozenou součást života a vůbec se nestyděla přiznat se k tomu, že za protektorátu „ztřískala jezdeckým bičem“ referenta Úřadu říšského protektora Oehmkeho výměnou za povolení znovu otevřít divadlo. Ten ji totiž už předtím naznačoval, že má jisté netradiční choutky, konkrétně že je masochista. Tak ho slečna herečka opila a ten ji pak v opilosti podepsal dopis, který mu Mandlová sama nadiktovala. Stálo tam, že divadlo se má opět otevřít a to bez jakýchkoliv personálních změn. A teprve pak mu slečna herečka konečně vyhověla a dopřála pořádnou jízdu. Asi dokonce trochu větší, než pan referent čekal – ztřískala ho jezdeckým bičem tak, že se následující den údajně nemohl ani posadit.
Ve svých pamětích popisuje nejen bizarní příhody plné sadomasochismu, ale i rozjímavé pasáže a důkladné zápisky o partnerských peripetiích. O Haasu psala jako o muži, který ji zruinoval a přivedl na pokraj psychického zhroucení. Jiný milenec ji po rozchodu ohrožoval revolverem. Ale Adina se nedala. A i když jí bylo teprve sedmnáct, cynismus měla vycepovaný jako postarší důstojník z napoleonské armády.
Koks, běhny a policejní zátahy
Jeden by si mohl myslet, že drogy byly jen doménou umělců. Ale není tomu tak. Kokain si postupně oblíbili představitelé všech společenských tříd a profesí. Tanečnice, prostitutky, servírky – všechny ho zbožňovaly. A že to není zrovna nejlevnější záležitost? Nevadí, vždy se našel dobrák, co rád zaplatil. Proslulý podnik Jedová chýše měl mezi zákazníky mediky i barmany, ale také obyčejné úředníky, kteří byli znudění z každodenní pracovní rutiny.
Postupně se ale kokain rozšířil natolik, že to překročilo únosnou mez. A tak musela zasáhnout policie. Rada Vaňásek, předobraz seriálového Vacátka, tehdy šéfoval ústředně pro potírání drog a snažil se svou práci dělat opravdu poctivě.
Výsledek však byl spíš takový, že pašeráci vymýšleli stále nové fígle pro doručení svého zboží. Případ půvabné Alžběty Langerové, jež skončila téměř mrtvá v bytě po kokainovém večírku, vyvolal v Praze opravdu velký rozruch – a stal se inspirací pro jeden díl Hříšných lidí města pražského. Půvab, drogy a rádoby spisovatel, který z tragédie udělal román.
Nevěstince, kde se pilo i milovalo
Prostituce? Nelegální. Ale o to divočejší a nespoutanější. Zákaz nevěstinců v roce 1922 paradoxně vyvolal velký nárůst počtu neoficiálních podniků. Ženy, vykonávající nejstarší povolání, se přesunuly do kaváren, šantánů, tančíren i vináren. Tyto slečny se sice oblékaly jako dámy, ale místo vína nabízely jiné služby. Servírky, uklízečky, služky, ale občas také i herečky – mnohé z nich skončily u pasáků. A to vše za doprovodu jazzové hudby a polotmy nočních podniků.
Publicista K. L. Kukla ve svém pamfletu Pražské bahno barvitě popsal realitu pražských nocí. Tisíc prostitutek, 140 podniků a nulový dohled. A největší společenský hřích té doby? Společné táboření trampů v lese. Úřady totiž zakázaly „zpívání nemravných popěvků“ a „koupání v nedostatečném oděvu mimo určená místa“. Na ulici si klidně mohlo nabízet ženské tělo pro všechna možná potěšení – jen zpívat se u toho nesmělo.
Dvě tváře první republiky
První republika nebyla jen o T. G. Masarykovi nebo o Edvardu Benešovi. Byla také o Janovi Masarykovi a Adině Mandlové. Nebo o Lidě Baarové. Nebo také o Hugu Haasovi, co škrábal omítku na koks. O číšnicích, kteří za večer mohli prodat víc drog než vína. O ilegálních podnicích, kde se pod pultem šňupal bílý sníh. A o kavárnách, kde se potkávali prezidenti, umělci, děvky i revolucionáři.
Byla to doba, která si doslova říká o román či zfilmování. Byla plná odvahy, touhy po demokracii, ale také přetvářky. Tíhy i rozkoše. A tak není divu, že na konci toho všeho zůstává prazvláštní pocit, že nic z toho, co zažívá nyní naše generace, není až tak nové. Dnes máme jiné drogy, jinou hudbu a jiná média. Ale ten tanec na hraně – ten tanec je pořád stejný.
Seznam použitých zdrojů:
Adina Mandlová: „Dneska už se tomu směju“
