Článek
Češi jsou rozhodně národem protikladu. Na jednu stranu jsme pro každou špatnost. Na druhou stranu jsme ale děsně konzervativní. Často je slyšet názor, že člověk by měl v životě zkusit všechno. Ale opět - se spoustou výhrad.
Ještě více to ve společnosti vře, jakmile téma „zkusit všechno“ pojednává o sexuálním životě. Homosexualita? Je to každého věc, ale ať to nikdo nikde ve společnosti nevytahuje. Velký věkový rozdíl? Totéž. A co taková polyamorie?
Je to životní styl, který umožňuje jednotlivcům navazovat romantické a emocionální vztahy s více než jednou osobou současně. Tento koncept se zakládá na důvěře, komunikaci a vzájemném respektu mezi všemi zúčastněnými stranami.
Zastánci polyamorních vztahů nepořádají pochody centrem města, nelžou svým partnerům, přesto jsou ale trnem v oku většině společnosti. A nejsou to jen spekulace - stačí si přečíst diskuzi k jakémukoliv článku, kde někdo ze slavných tváří přizná, že v takovémto vztahu žije.
Ale proč? V polyamorních vztazích sice může být jedna osoba zapojena do vztahu s více partnery, všichni partneři jsou si ale toho vědomí a s tímto typem soužití souhlasí. Důležité je, že polyamorie je založena na dobrovolné dohodě všech zúčastněných a na transparentnosti v komunikaci. Tento životní styl nabádá k porozumění a akceptaci různých forem lásky a vztahů, ačkoli se liší od klasického vztahu, na který je většina Čechů zvyklí. Mohli bychom říct, že v současném světě, kde nic není konstantní a kde se neustále mění názory na vztahy a sexualitu, pro spoustu lidí může být polyamorie zajímavou alternativou, která jim umožňuje prozkoumávat různé aspekty lásky, intimity a kompatibility s více lidmi současně.
Polyamorní vztah není pro každého
Proč ale tyto vztahy tolik vadí představitelům majoritní společnosti? Někdo tvrdí, že se tím ničí klasické pojetí rodiny, které ale plyne z křesťanstvím prosazované monogamie (většina pohanů umožňovalo polygamii). Proč to teda nám, kteří se hrdě označujeme za národ ateistů, tolik vadí?
Nebo je to jen tím, že mnoho lidí závidí těm, co se nebojí názoru společnosti a žijí si podle svého. Kolik je asi jedinců, co by měli o podobný vztah zájem, nemají ale odvahu to přiznat partnerovi, rodičům, sousedům nebo i sobě?
Podle psycholožky Ivy Rolederové je to ale přece jen dané jistou dávkou typického českého skepticismu. Podle ní k předsudkům přispívá i to, že pro mnohé je tento typ vztahu jen těžce přestavitelný a tím pádem jsou k tomu automaticky skeptičtí jako ke všem novotám. Přece jen jsme hodně konzervativní. „Všichni jsme měli maminku, tatínka, babičku, dědečka. Jsme na to zvyklí. Nicméně i v naší monogamně založené společnosti máme spousty příkladů, kde figurují v rodině ex-partneři, expartnerky i jejich děti.“ Zároveň paní psycholožka podotýká, že opravdu se nejedná o způsob užít si více sexu s více lidmi a nemít žádné výčitky svědomí. Podle její zkušeností skutečný polyamorní vztah vyžaduje hodně práce všech zúčastněných.
Jaké je tedy řešení? Asi žádné univerzální ani neexistuje. Každý je svého štěstí strůjcem. Musíme však mít na paměti, že polyamorie (ani jiný typ) konsensuální nemonogamie není pro každého. A určitě není lepší nebo horší než klasické monogamní vztahy. Ba naopak - může to být mnohem náročnější, než tradiční soužití. Monogamie totiž za nás vyřešila spoustu otázek o funkčnosti vztahu, má pevně stanovená pravidla, která jsou ověřená po staletí. Pokud ale toto nastavení pozměníme, objeví se ihned mnoho otázek a odpovědi si musíme hledat sami. A bude to jen a jen naše odpovědnost. A nejedná se jen o to, zda dalšího partnera představíme rodičům nebo co se stane, když nás spolu uvidí kolegové a tak dále. Je to i o fungování domácnosti, trávení volného času, financích a mnoho dalšího.
Není to teda jen módní výstřelek, jak si někteří možná myslí. A i když to stojí více úsilí, pořad jsou ale mezi námi lidé, pro které to může znamenat lepší a spokojenější život.
