Článek
Kdo by neznal legendární rock band Kiss – pekelné démony v latexu, rockery s vyplazenými jazyky, co plivou krev a hrají na kytary ve tvaru seker. Prostě Kissáci. Dívky je milovaly, kluci jim chtěli být podobní a rodiče teenagerů se děsili jejich démonické vizáže. Jejich styl byl detailně propracovaný – divoký mix metalu, komiksů a špetky geniálního marketingu. Avšak pod vrstvou černobílého make-upu se skrývaly příběhy, které s rock’n’rollem nemají nic společného. Příběhy o holokaustu, o přežití, o vině a tichém traumatu.
Z démonického basáka maminčin mazánek
Rockeři byli odjakživa spojováni s bujarými večírky, alkoholem a drogami. Avšak Gene Simmons – baskytarista a spoluzakladatel Kiss – se drog či alkoholu nikdy ani nedotkl. Ne kvůli zdraví. Ale kvůli mámě. Jeho maminka Flóra Klein se narodila roku 1925 a přežila v několika koncentračních táborech. A tak Gene Simmons vyrůstal s vědomím, že život i beztak byl k jeho matce dost krutý – a že on sám už jí nesmí způsobit další bolest. Vždy tvrdil, že je matčiným jediným dítětem, a tak věděl, že ji nesmí zklamat.
Flóra Klein se vždy aktivně účastnila synova života – chodila na jeho koncerty, podporovala ho v zákulisí, pomáhala připravit se na důležité rozhovory a interview.
Nebyl výjimkou ani článek v legendárním hudebním magazínu Rolling Stone. Byl to Simmonsův den D: měl na sobě obrovské stříbrné pavoučí šperky, kožené kalhoty, vlasy načesané až ke stropu, boty na platformě s podpatkem ve tvaru dolaru, nehty nalakované načerno. Prostě rocková bestie. A pak uprostřed natáčení někdo zazvonil na dveře. Stála tam maminka rockového démona. Přinesla tolik jídla, že by nakrmila celý svět – polévky, řízky, palačinky, zavařeniny, koláče… Simmons vzpomíná, že jeho i novináře označila za pohublé a hladové chlapce a dohlédla na to, aby se pořádně najedli. Pořád mu říkala Haime – Simmonsovo židovské jméno – a chválila, jaký je to hodný kluk. A tak z démonického rockera byl rázem maminčin mazánek.
Příběh, který málem zůstal ztracený
Gene Simmons získal oficiální dokumenty o tom, čím vším si jeho matka v mládí prošla, až v roce 2020. Flóra Klein o tom s ním téměř nikdy nemluvila. Zmiňovala jen fakta, ale nikdy nevyprávěla o životě (nebo spíše přežívání) v koncentračních táborech během druhé světové války. Zemřela v roce 2019 ve věku 94 let. Až po její smrti německý deník Bild am Sonntag předal Simmonsovi sto stran archivních záznamů o jejím životě a její osobní spis.
V dokumentech stálo, že Flóře bylo pouhých 19 let, když ji americká armáda osvobodila z tábora Mauthausen. Předtím si ale prošla peklem – v listopadu 1944 byla společně se svou matkou Ester deportována do Ravensbrücku. Žily ve vězeňském bloku č. 21, Flóra pracovala na poli, nosila staré civilní šaty s bílým křížem na zádech a byla pod neustálým dohledem důstojníků SS.
V lednu 1945 je převezli do tábora Flossenbürg, kde jí zemřela maminka. V březnu téhož roku se Flóra dostala do Mauthausenu, kde byla až do konce války.
Po osvobození se v roce 1946 provdala za tesaře Jechiela Weitze. V roce 1947 společně emigrovali do Izraele, kde se o dva roky později narodil jejich syn Chaim Witz. Avšak štěstí netrvalo dlouho a za několik let se Flóra a Jechiel rozvedli. Mladá žena se rozhodla zkusit štěstí a se synem se odstěhovala do New Yorku. Tam si mladík změnil jméno na Gene Klein. Chtěl více americké jméno. Aby zkrátka zapadl. A z lásky k matce a jako poděkování za vše, co pro něj dělá, si rovnou vzal i její rodné příjmení. To si však později změnil na Simmonse a spolu s Paulem Stanleym rozjeli kapelu Kiss.
Druhý Kissák: minulost opět ve stínu nacistického Německa
Po Simmonsově setkání s německými novináři projevil zájem o minulost své rodiny i Paul Stanley. Kontaktoval je hned po rozhovoru s Genem. Netrvalo dlouho a dostal odpověď.
Zatímco Simmonsova matka prošla koncentračními tábory, Stanleyho matce Evě se povedlo na poslední chvíli nacistům uniknout. Už v roce 1933, kdy Hitler postupně nabíral na popularitě a Německo se nacionalizovalo a čím dál více projevovalo antisemitské názory, byl její strýc Günther na ulici zbit jednotkami SA. To mu bohatě stačilo k tomu, aby pochopil, že nehodlá čekat, až se situace vyhrotí ještě víc – a uprchl do Nizozemska. Jeho příbuzní však zůstali v Německu.
V noci z 5. na 6. listopadu 1935 dostal nevlastní dědeček budoucího frontmana Kiss tajnou zprávu od známých z radnice – druhý den měla být celá jeho rodina zatčena. Mladičkou Evu a její sourozence vytáhli z postele, rodiče jim sbalili jen to nejnutnější a vlakem vyrazili přes Drážďany k české hranici.
Za úplatek se jim podařilo dostat se do Československa a pak za příbuznými do Rotterdamu. Odtud v roce 1939 lodí vpluli do New Yorku – těsně před německou okupací Holandska. Celá jejich rodina tak unikla hroznému osudu a Paul Stanley – tehdy ještě jako Stanley Eisen – se už narodil v USA.
Kiss jako komiksový rock’n’roll pro celou Ameriku
V 80. a 90. letech se Kiss stali nejen hudební legendou, ale i popkulturním fenoménem. Na odbyt šly nejen jejich desky, ale naprosto skvěle se prodávaly akční figurky s vizáží Kissáků, puzzle, školní desky i penály s jejich logem, dokonce nějakou dobu na obrazovkách běžel kreslený seriál o skopičinách démonických rockerů.
Byli ztělesněním amerického rockového šílenství – hlasití, barevní a blázniví. Proto by nikoho ani ve snu nenapadlo, že uvnitř kapely vládl nečekaně přísný řád a mnoho pravidel. Zatímco jejich kolegové z branže jeden po druhém propadali drogám a alkoholu, Gene Simmons i Paul Stanley zůstávali střízliví. Odmítali jakékoliv návykové látky – Simmons kvůli své matce a Stanley kvůli osobnímu přesvědčení.
Byla to ironie. Kapela, jež vypadala jako parta upírů z pekla, byla ve skutečnosti jednou z nejdisciplinovanějších formací tehdejšího showbyznysu. V době, kdy každý razil heslo „sex, drugs and rock’n’roll“, Kissáci popíjeli limču a pečlivě si budovali svou image. A vydělali na tom stovky milionů.
Lidskost pod maskou démonů z pekel
Kiss byli vždycky něco jako rockoví superhrdinové. Skrývali své identity, hráli si s temnotou, démony, ohněm a sexem. Ale příběhy, které si nesli ze svých rodin, byly o skutečné temnotě. O přežití. O útěcích v noci, o ztracených rodičích, o pekle, kterým si prošli nebo mu unikli jen o vlásek.
A i když na pódiu chrlili plamen, švihali riffy na kytary s hlavami netopýrů a hráli si na démony z pekel, v reálném životě si vážili každého dne se svými blízkými a především se svými matkami.
Seznam použitých zdrojů:
