Článek
Asi holt nejsem moderní matka. Vůbec nerozumím kravinám, jako je třeba mít u porodu dulu nebo porodní plán. Ten mi spíš připomíná filmový scénář: hudba, světla, masáž hráze, olejíčky a afirmace. Říkám si, že když už něco, tak potřeba by byl spíše „poporodní plán“. Protože to, co se stane po porodu, není žádná přeslazená reklama na přeslazené mateřství, ale spíše tak trochu horor.
Šestinedělí. Mlékárna mimo provoz
Porod jsme se synem přežili celkem v pohodě. Dobrý začátek, říkám si. Jenže hned po něm přišlo šestinedělí, a to už byl úplně jiný level. Mlíko nikde, a tak mám na ruce zoufalé dítě a sama začínám být zoufalá. Malý plakal téměř pořád. A když říkám pořád, myslím nonstop. Nadšené laktační poradkyně, které mi připomínaly spíš fanatičky, tvrdily: „Vydržte, rozkojíte se.“ Super. Dítě řve, já kolabuji.
Ilustrační obrázek
Nosíš, zpíváš. Ve dne, v noci. A pak znovu
Malý nespal. Ani ve dne, ani v noci. Nosila jsem ho a zpívala. Zpívala a nosila. Pořád dokola. Samozřejmě mě jako první napadly naše lidovky, které se taky dětem zpívají nejčastěji – Holka modrooká, Já do lesa nepojedu, Já mám koně… Během druhé noci došlo i na méně známé kousky – Adámku náš, Ach, synku, synku… K ránu už jsem byla zoufalá a tahala jsem z paměti cokoli, co mě kdy v životě znělo v uších. Třeba pohádkové A miluji a maluji nebo Když se načančám či hity z mého dětství od Dády – Strašidýlko Emílek či Rudlo, ty šmudlo. Věděla jsem, že ruším sousedku, tak jsem s řvoucím uzlíčkem v noci šla na chodbu, odkud mě ale vyhnala sestřička, že prý ruším ostatní matky, tak ať jdu do pokoje. Tak jsme se vrátili k nám do pokoje, kde jsme opět rušili sousedku. Tak jsem se synem šla zpívat na toaletu (měli jsme vlastní WC a sprchu v pokoji).
Třetí noc. Vyčerpaná, zoufalá, jedlička
Kvůli komplikacím jsme museli v porodnici zůstat o pár dní déle. Když přišla třetí noc, byla jsem téměř na dně. Vyčerpaná fyzicky i psychicky, mlíko pořád nikde, prcek rudý od pláče. Mozek odmítal spolupracovat, a tak jsem zpívala první, co mě napadlo, třeba Jsi můj pán, Teď královnou jsem já nebo Když se u nás chlapi poperou. No, a pak to přišlo – Vyrostla v lese jedlička. A pak se stalo to, na co nikdy nezapomenu.
„Komoušské pohádky mi fakt nejedou“
„Proboha, nemůžete mu zpívat něco jiného??? Komoušské pohádky mi fakt nejedou, jako bych se vrátila do dětství za totáče,“
vyjela na mě sousedka z vedlejší postele. Byla starší než já, asi 40+, takže dětství „za totáče“ asi vážně zažila. A rovněž úplně chápu, že i ona byla po porodu, rovněž vyčerpaná a nevyspalá a že my jsme na tom měli velký podíl. Jenže taky viděla, v jaké jsme situaci, a že tenhle jukebox tu nejedu jen tak pro vlastní potěšení. Nečekala jsem podporu nebo soucit, ale aspoň trochu pochopení.
Ilustrační obrázek
Solidarita matek? Kdepak. Spíš hra o přežití
Takže sečteno podtrženo. Opravdu chápu, že jí můj věčně řvoucí uzlík nedal spát. Ale opravdu jsem dělala všechno, abych to nepohodlí omezila na minimum. Takže copak neviděla, že se snažím dělat, co se dá? V tu chvíli mi došlo, jak málo empatie jedna pro druhou občas matky mají (a to se mi pak stokrát potvrdilo o rok později na dětském hřišti). Každou z nás v porodnici trápí stehy, jizvy, bolavá prsa i záda, jsme nevyspalé a často i psychicky rozhozené (někdo oprávněně, někdo jiný spíše z hormonů). Zdálo by se, že jsme tu všechny na jedné lodi. Jenže místo podpory přichází výčitky. A místo pochopení kritika. Jako bych snad mohla za to, že můj syn pláče a mně už nezbyl jiný repertoár než ten o lesní floře.
