Článek
V současném světě, kde se tradice střetává s moderním životním stylem, se stále více diskutuje o věcech, o kterých se dříve tolik nemluvilo. V první řadě je to samozřejmě detabuizace sexuálních témat, ale také všeho, co souvisí s plodností, plozením a rozením dětí. Mezi tato témata patří rovněž označení „geriatrická matka“. Jedná se o běžný medicínský termín, který vznikl z potřeby mnohem pečlivěji sledovat a vyhodnocovat rizika spojená s těhotenstvím u starších žen. Dnes však toto označení získává sociální a emoční rozměr. A někteří ho dokonce vnímají jako urážku. Proč?
Co tedy přesně znamená pojem „geriatrická matka“?
Pojem „geriatrická matka“ je v první řadě medicínským termínem, jenž se používá pro ženy, které otěhotní ve věku, kdy se zvyšuje pravděpodobnost chromozomálních abnormalit – především Downova syndromu – a dalších rizik během těhotenství. Obecně se za geriatrické těhotenství považuje to, kdy žena přijde do jiného stavu po dosažení 35 let věku. Z medicínského pohledu není tento termín určen k odsuzování, jedná se spíše o způsob optimalizace péče a preventivních vyšetření, která mají chránit zdraví nastávající matky i dítěte. Stejně jako tisíce jiných termínů a diagnóz.
Mít dítě později není výjimka, ale nový standard
Dnešní ženy však obecně mají děti později než jejich matky a babičky. Zatímco dřív bylo běžné zplodit první dítě už ve dvaceti, dnes se hranice stále posouvá. Kariéra, cestování, hledání „toho pravého“, finanční zázemí – všechno to hraje roli. A výsledkem je, že se mnoho žen rozhoduje pro mateřství až později, často právě kvůli snaze nejprve zhmotnit své osobní a profesní cíle. Proto v současné době nikoho nepřekvapuje, že první potomek přijde až po třicítce. Nebo pětatřicítce.
Je to volba. Promyšlená, vědomá a svobodná. Nikdo nikoho nenutí mít dítě později (nebo dřív). A právě proto je zcela nepochopitelné, proč medicínský termín, který tento trend popisuje, tolik dráždí.
Nebuďme vztahovačné, medicínský termín není osobní urážkou
Ačkoli rozhodnutí mít dítě v určitém věku patří mezi volby, které ženy činí samy, na termín „geriatrická matka“ často reagují podrážděně. Někdo zřejmě má pocit, že dané označení je reduktivní a stigmatizující – ilustruje volbu spíše jako zdravotní riziko než jako promyšlený, autonomní a zodpovědný krok. Není to však žádná urážka. Je to termín, diagnóza nebo, chcete li, klasifikace rizik. V určitém věku zkrátka roste pravděpodobnost genetických poruch u dítěte, komplikací při porodu i při samotném těhotenství. A právě proto označení „geriatrická“ automaticky nabízí možnost dalších vyšetření a preventivní péči, která má ženě i dítěti pomoci.
Ale ouha. Zatímco většina žen z této věkové kategorie s radostí využije všech „benefitů“ – genetické testy, odběr plodové vody, screeningy navíc, podrobnější sledování, časnější ultrazvuky – proti označení „geriatrická matka“ se ohrazují a urážlivě ohrnují nos. Tak co to má být za dvojí metr?
Dvojí metr jako ušitý: Bonusy vítány, ale termín odmítán
Tak proč ten rozpor? Na jedné straně ženy vědí, že jejich věk může být rizikový, a rády přijmou (a často se toho i dožadují) speciální péči, která s tím přichází. Na druhé straně jim samotný pojem „geriatrická“ vadí. Možná je to tím, že slovo evokuje stáří. Je ale fér přijmout výhody systému a zároveň odmítat jeho pojmy? Často dnešní mládež označujeme za generaci „sněhových vloček“, že neustojí žádnou kritiku. Nejsme my samy trochu přecitlivělé, pokud nás rozčiluje slovo, ale ne to, co v praxi přináší?
Takže místo boje se slovy by možná stálo za to přijmout fakta. A místo boje o nálepky bychom mohli mluvit o tom, jak současná medicína pomáhá (případně nepomáhá) ženám, které se rozhodnou mít dítě v pokročilejším věku.
Slova možná zabolí, ale těhotenství v pozdějším věku je ve skutečnosti rizikovější, náročnější a složitější než jen jeden nepříjemný termín. Takže když už, tak je fér být důsledný. A pokud někdo odmítá termín „geriatrická matka“, neměl(a) by tedy být konsekventní a odmítnout i všechna ta vyšetření navíc, která daný termín přináší? Když se necítí být „geriatrickou matkou“, tak je přece nepotřebuje, ne?
