Článek
Rusko se rádo reprezentuje jako země dobrodějů, co spojuje malé a velké národy. Hrdě o sobě mluví jako o státu , kde si v klidu a míru bok po boku žijí lidé různých etnik Mnohdy se také zmiňuje, jak Rusko těmto malým národům dopomohlo ve vývoji – kulturním a ekonomickém.
Dějiny dobývání Sibiře a severských oblastí se často podávají jako hrdinský epos: odvážní objevitelé a vševidoucí badatelé cestují do nehostinných končin, staví stanice, spojují „centrum“ s „okraji“ obrovské říše. Tato patetická legenda má ale i svou temnou stránku. Asimilace totiž neprobíhala vždy podle plánu. Čukčové – jeden z nejhouževnatějších a nejnezávislejších národů severovýchodního Ruska – na to doplatili snad nejvíc.
„Civilizace“ k nim nepřišla jen v podobě nových vynálezů, co měly místním usnadnit život, ale také v podobě vodky, saunování a nucených pravidel o tom, jak mají správně žít. A právě ony „drobnosti“ se pro tento kmen nakonec staly osudovými.
Alkohol místo dýmky míru
Čukčové po dlouhá léta patřili k několika málo národům, jež dokázaly ruskému postupu odolávat. Obchodníci se od Čukčů vraceli s nepořízenou (místní totiž o jejich nabídky zkrátka neměli zájem), většina badatelů nedokázala mezi původní obyvatelé zapadnout. Jelikož nikdo nechtěl použít hrubou sílu, bylo rozhodnuto zkusit alkohol, konkrétně vodku. Rusové (ale pochopitelně i jiné evropské národy) vnímali konzumaci alkoholu jako zcela regulérní společenský rituál, avšak pro severské kmeny – včetně Čukčů – to bylo něco zcela nového a neznámého.
Výroba a konzumace tvrdého alkoholu byla pro místní jednou velkou neznámou. Jejich těla nebyla geneticky přizpůsobena jeho odbourávání a v kultuře nebyly zabudované žádné mechanismy, jak na alkohol a pocit opilosti reagovat.
Poprvé se Čukčové s vodkou seznámili v 19. století, kdy ruští obchodníci i badatelé po sérii předchozích neúspěšných pokusů o kontakt nabídli místním onu „ohnivou vodu“. A světe div se – ono to zafungovalo. Vodka se ze dne na den proměnila v hlavní směnný produkt – za láhev tvrdého alkoholu bylo možné získat kožešiny, maso, ryby či sobí kůže. Ruským obchodníkům hodně rychle došlo, že vodka u místních vyvolává silnou závislost, a tak se toho rozhodli využít a začali skupovat cenné suroviny za směšné ceny.
Alkoholismus mezi Čukči nabíral na obrátkách, počet závislých se šířil lavinovou rychlostí. Alkohol neničil jen zdraví, ale i společenské vztahy uvnitř komunit. Pastevci propíjeli svá stáda (a ze všech sil to tajili před stařešiny), lovci nechtěli lovit, rodiny se rozpadaly a autorita starších mizela.
Čukčové neměli žádné lékařské znalosti a už vůbec ne prostředky, jak se tomuto moru postavit. Jejich organismy se s etanolem nikdy předtím nesetkaly, a tak tu nebyla šance, aby proti alkoholu vznikl jakýkoliv obranný systém. Místní se potýkali s otravami, cirhózou jater, pankreatitidou, ale i psychózami a depresemi.
Ani nehostinná krajina nebyla konzumaci alkoholu příliš nakloněna, a tak se tu mimo jiné zvýšil také počet tragických nehod. Úmrtnost mezi muži ve středním věku prudce stoupla už na konci 19. století a za sovětského osidlování Severu přerostla v demografickou katastrofu. Mnozí badatelé proto nazývají alkohol „skrytou zbraní kolonizace“.
Není hygiena jako hygiena: vlna úmrtnosti kvůli saunování
Zní to jako nepovedený vtip, ale další těžkou ránu zasadilo Čukčům něco, co bylo jinde v Rusku symbolem zdraví – saunování. Teda, respektive baňa, neboli parní koupel. Čukčové si po staletí praktikovali své vlastní hygienické návyky. V jejich rodné krajině teplé dny by se daly spočítat na prstech jedné ruky a ani v létě není voda v místních potocích na vodní radovánky dost teplá.
Místní klima koupání zkrátka nepřeje, a tak Čukčové nebyli zvyklí se mýt tak jako obyvatelé evropské části Ruska. Domorodé národy si tělo čistily rozdrcenými bylinkami, pískem či tukem mořských živočichů. Tento způsob hygieny byl nejen praktický, ale také velice šetrný – nenarušoval přirozenou ochrannou bariéru pokožky a zachovával rovnováhu kožního mikrobiomu (byť tehdy tento pojem ještě nikdo neznal).
Avšak Rusové přinesli na Sever svou oblíbenou zábavu (hned po vodce samozřejmě) – a to baňu, neboli parní lázeň. Horko, pára a čistá voda – na první pohled se jedná o velice zdravý návyk, který je pro organismus velmi prospěšný. Jenže těla Čukčů, přizpůsobená chladu a suchu, reagovala na náhlé zahřívání a prudké změny vlhkosti opravdu drasticky.
Po „ozdravném“ koupání v baně místní často chytli zápal plic, bronchitidu či jiné záněty dýchacích cest. Obyčejné nachlazení se pak měnilo ve smrtící nemoc.
Obzvlášť tragický byl začátek 20. století, kdy ruští úředníci a misionáři prosazovali téměř násilnou „hygienizaci“ a podávali to jako nedílnou součást „zkulturnění“. Pravidelná návštěva bani byla povinným znakem civilizovanosti. Jenže Čukčové neměli dostatek znalostí ani prostředků, jak tento zvyk bezpečně přizpůsobit místním podmínkám. Ve výsledku místo ozdravného vlivu koupelí vyvolalo povinné saunování epidemii zápalu plic, tuberkulózy a dalších infekcí. Lékařská péče tam tehdy prakticky neexistovala (a popravdě ani dnes to není o moc lepší) – nejbližší nemocnice bývaly stovky kilometrů daleko, a tak místní vymírali de facto po vesnicích.
Násilná asimilace a demografický kolaps
Úmrtnost z vodky a parních lázní byla doslova do očí bijící. Hlavní problém byl však mnohem hlubší a složitější. Říká se tomu násilná asimilace. Známe to i z historii jiných zemí – stačí si vzpomenout, jak dopadli Indiáni v severní či jižní Americe. I v severním Rusku státní úřady a misionáři přesvědčovali (nebo rovnou nutili) místní obyvatele, aby se zřekli svých tradic, zvyků a obyčejů a převzali ten „správný“ způsob života.
Podle představ ruských dobrodinců Čukčové museli skoncovat s kočováním a místo toho by se měli usadit, jejich děti by měly řádně chodit do školy a celá společnost by měla rázem zavrhnout šamany. Všechny tyto kroky drtily původní kultury severských národů a především ničily systém, jež po generace udržoval rovnováhu mezi člověkem a nehostinnou přírodou Čukotky.
Čísla jsou neúprosná – populace Čukčů v 19. a 20. století prudce klesla a průměrná délka života zde byla výrazně nižší než v centrálních oblastech Ruska. Úmrtnost kvůli „vnějším faktorům“ – otravy, omrzliny, infekce a nehody (především pod vlivem alkoholu) – byla děsivě vysoká. A nemusíme snad zmiňovat, že tenkrát tu neexistovala žádná ozdravná centra, která by poskytovala zdravotní či psychologickou pomoc, natož nějaké adaptační programy.
Sovětští úředníci neměli zájem o zachování místní kultury, šlo jim o její rozklad a zařazení Čukčů do jednotného sovětského modelu. Opět šlo o klasický cynismus a pokrytectví – vyhubení původní kultury pod heslem o „přátelství národů“.
Hluboké trauma, které tento proces zanechal, přetrvává dodnes. Mnoho Čukčů žije ve stavu rozštěpené identity – napůl mezi tradičním způsobem života a světem, který jim byl vnucen zvenčí. V rodinných kruzích se stále vzpomíná na dřívější život, ale také na děsivá léta, kdy celé rodiny i vesnice se upíjely k smrti.
Jakýmsi smutným pomníkem té doby zůstává několik zcela prázdných osad – připomínka dob, kdy umíraly stovky lidí. Nikoliv však kvůli válce, mrazu či přírodním katastrofám, ale kvůli dvěma symbolům cizí civilizace – vodce a baně.
Důležité je nezapomínat
Jeden by řekl, že tuto kapitolu má lidstvo již za sebou. Někdo jiný, že jde jen o další temnou stránku z děsivých a krvavých dějin Sovětského svazu. Ve skutečnosti tu však máme před sebou varovný příběh o tom, že kulturní návyky nejsou univerzální. To, co prospívá jednomu národu, pro někoho jiného může znamenat jistou smrt. Jsou kultury, kde konzumace alkoholu patří mezi běžné společenské zvyky, ale pro jiné národy se může stát zhoubnou závislostí. Parní lázeň může pro Rusy znamenat zdraví, ale pro Čukče počátku 20. století byla zdrojem nemocí a smrti.
V současnosti se lékaři, antropologové, sociologové, etnologové i běžní aktivisté společně snaží obnovit respekt k původním způsobům života severních národů – k jejich hygienickým návykům, stravě i metodám přežití v extrémních podmínkách. Není to romantická exotika, ale klíč k zachování kultury i života. Porozumět chybám minulosti znamená mít šanci, že je už nikdy nezopakujeme. A že prázdných osad, jejichž obyvatelé doplatili na násilnou asimilaci, tu bude čím dál méně.
Seznam použitých zdrojů:
