Článek
Zůstalo jich opravdu hrozně málo: národy, které vstávají se sluncem, žijí rytmu deště a existují v souladu s přírodou. Dodnes dodržují tradice svých předků, loví luky a šípy a elektřinu či plyn v jejich obydlích nenajdete. Tyto kmeny přežívají ve vzdálených koutech Amazonie, v pouštích Papuy, v odlehlých oblastech Afriky, horských údolích a na ostrovech, kde kontakt s moderním světem je spíš výjimkou než každodenní realitou. Jejich dovednosti, tradice, kultura, jazyky a mýty jsou výsledkem tisícileté historie a izolovaného způsobu života. Neméně pozoruhodný je i jejich vztah s přírodou – je intenzivní a všudypřítomný.
Příslušníci těchto kmenů žijí izolovaně a po okolním světě nic nechtějí. Přesto ale okolní svět je často nechce nechat na pokoji a domorodci se často stávají cílem různých „představitelů civilizace“ – od ilegálních dřevorubců přes nahodilé obchodníky po pánbíčkáře a technologické mecenáše. Každý z nich přináší do světa domorodých kmenů kousek moderní doby (a ne zrovna její nejlepší část) a mnohdy také napětí a problémy, které občas vyústí ve veliký problém. A právě během těchto situací se ukazuje, jak křehký je v současnosti ten jejich malý svět a jak snadno může být poničen.
Záhadná kázání z lesů
V létě roku 2024 se ve vesnicích kmene Korubo objevily malé solární „krabičky“ – jednoduchá zařízení přehrávající audiozáznamy. Z krabiček zněla křesťanská kázání v portugalštině a španělštině a na jejich povrchu bylo vyraženo logo známé americké baptistické organizace. Pro domorodce, jež nikdy neviděli reproduktor, byla situace podivná, pro někoho děsivá, pro jiné téměř zázračná – když v lese najednou zazní hlas nějakého božstva, které káže o hříchu a spáse.
Ilustrační foto
Americká baptistická církev později tvrdila, že o žádnou konfrontaci nebo konflikt nestojí a že reproduktory s nahrávkami byly určeny pro jiné (kontaktní) kmeny. Zároveň však nedokázali vysvětlit, jak se ony krabičky ocitly v oblastech, které obývají nekontaktní kmeny, vzaly. Brazilský zákon přitom zní jasně až nekompromisně: kontakt s těmito národy je povolen pouze v případě, že ony sami projeví zájem – násilné nebo skryté vnucování náboženství či cizí kultury je striktně zakázáno. Tato situace pak lehce připomíná moderní verzi kolonialismu: jen namísto lodí s kříži se u prahu domorodců objevily reproduktory.
Když šípy mluví jasněji než zákony
Zatímco v Brazílii se celá ta situace vyřešila docela poklidně, v sousedním Peru neshody přerostly až do krvavého konfliktu. Místní domorodci Mašco-Piro napadli skupinku nelegálních dřevorubců, kteří se utábořili v jejich lese (který je mimochodem oficiálně veden jako chráněná oblast). Vzduchem létaly šípy i kulky a podle místních zpravodajů byli na místě zranění i mrtví. Konkrétní údaje a počet obětí však nejsou známy, jelikož místní úřady se celý incident snažily ututlat.
Ilustrační foto
Dle zákona jsou totiž tyto lesy vedeny jako chráněná krajinná oblast, avšak místní úředníci jsou pověstní svou láskou k penězům. Stačí, aby kurýr doručil správnému člověku správnou obálku, a úředníci ochotně přimhouří oko a budou zcela ignorovat zástup dřevorubců či dokonce kolonu buldozerů a stavební techniky v chráněných lesích. Pro místní lidi (obyčejné vesničany i domorodé izolované kmeny) se tím však ochromí tradiční způsoby obživy i kulturní podstata celé oblasti – to však úřady až zas tolik nezajímá, jelikož většinou není nikdo, kdo by se těchto lidí zastal.
Epidemie porna a co s tím má společného Elon Musk?
Jestli Evropané něco umí, tak páchat dobro. Obzvlášť když se jedná o domorodé kmeny. Zažili jsme to už snad tisíckrát, ale evidentně jsme nepoučitelní. Tentokrát danajským darem se stal satelitní internet, který kmenu Marubo věnoval osobně Elon Musk.
Díky několika terminálům od Starlinku měli mít možnost nejen komunikovat se světem, ale v případě potřeby přivolat pomoc nebo lépe zorganizovat zdravotní péči. Avšak, jak už to bývá, internet se začal používat pro jiné účely – místní podlehli krátkým videím z TikToku a chatování přes WhatsApp. Ale to nebylo všechno. Největší mor bylo porno. Místní mladí lidé, kteří doposud nezažili explicitní zobrazení sexu, trávili hodiny u obrazovek, posílali si navzájem všelijaká videa a chtěli i v reálu zkoušet věci, které pro starší generace byly nepochopitelné, šokující až nechutné. Když po několika měsících do osady dorazila další skupina dobrovolníků, stařešinové jim popsali řadu případů, kdy situace s pornem překročily veškeré meze.
Ilustrační foto
Mimo jiné, když místní mladík poslal sestříhaná videa desetiletým dětem; pár, který si ublížil, když zkoušel nějaké sadomaso scénky; šikanování mladé dívky, kterou vrstevníci nutili, aby jim předvedla to, co bylo v jednom z videí. To vše vedlo k panice – nikoliv bezprostředně z porna, ale z toho, jak ovlivňuje sociální vazby, vnímání cti a rodinné role. Postavení stařešin, kteří dosud určovali morální hranice a byli pro mládež jakýmsi vzorem a respektovanou autoritou, bylo zpochybněno během několika týdnů a starší generace zpanikařila: „Tohle jsme tu nikdy neměli a nevíme, jak to zastavit nebo aspoň omezit,“ zaznělo během jednoho setkání starších, kde rovněž padla slova o „epidemii“.
Ignorace autorit a zlepšení v nedohlednu
Všechny tyto incidenty donutily stařešiny z několika vesnic svolat velkou radu, kde se mělo rozhodnout, jak tento mor zastavit. Rozhodli, že omezí přístup k terminálům, ale bylo to k ničemu. Mladí se vzbouřili a terminály používali dál. Rozhodoval zkratka ten, kdo ten terminál měl.
Místní média se s chutí pustila do tohoto příběhu a celé to podala jako „pornoepidemii v pralese“, čímž zjednodušila složitý sociální problém do obvyklého schématu: civilizace dělá z divochů exoty, kteří si „neumějí poradit“. A světe, div se – místní se vzbouřili. Jelikož měli přístup ke zprávám, přístup zpravodajů vyvolal odpor. Marubové oslovili dobrovolníky a ti zapojili právníky. Domorodci podali žaloby a požadovali omluvu – a tím dokázali, že nejsou zas takoví primitivové a že dokáží používat pravidla „našeho světa“, aby se bránili proti pomluvě.
Oficiální řešení? Jen na papíře
Všechny tyto konflikty a spory vyvolaly velké pozdvižení především u nevládních organizací. Ty sepsaly několik výzev, aby nadnárodní korporace přestaly zasahovat do života nekontaktních kmenů a aby se dodržovaly mezinárodní normy. Situaci projednávali i místní politici, kteři tyto neziskovky podpořili. Zazněla silná slova, bylo podepsáno několik důležitých dokumentů – mimo jiné, že za zásah do území domorodců hrozí firmám ztráta certifikátu, která může být pro exportéry fatální.
Ilustrační foto
V reálu však místní úředníčci i nadále rádi přimhouří očko a oficiální deklarace pro ně zůstávají prázdnými hesly. A navíc problémy netkví jen v těžbě dřeva, občas mnohem více mohou uškodit ti, co chtějí právě pomáhat. Jak víme, dobrými úmysly je vedena cesta do pekel. Takže domorodce je potřeba chránit nejen před nadnárodními korporacemi, ale i těmi, kteří jim chtějí „pomoci“ – třeba dopřát internet nebo obrátit na tu „správnou“ víru. A pak jsou tu státní instituce, co často reagují opožděně a spíše až vypukne skandál, než aby situace pravidelně monitorovaly.
Čím víc práv, tím víc zodpovědosti
Příběhy kmenů Korubo, Mašco-Piro a Marubo odhalují hlubší problém než jen ojedinělé případy s reproduktory či satelity nebo nelegální kácení lesů. Jde o otázku moci a lidských práv: kdo smí rozhodovat o životě druhých? Může rozhodovat Západ, když už má peníze a technologie, zatímco „primitivní“ národy mají jen své tradice a lásku ke krajině? Když známe příběhy těchto izolovaných kmenů, musíme si položit otázku, zda chceme a umíme respektovat právo na to žít jinak? Nebo musíme zkrátka páchat dobro v přesvědčení, že to domorodcům pomůže? A dokážeme pak brát ohledy i na jejich kulturu a tradice? Na to není snadná odpověď.
Seznam použitých zdrojů:
