Článek
Dneska mám pro vás totiž pár pádných argumentů, proč jakákoliv garance v produktu může být, a většinou také bývá, spíše ke škodě než k užitku. Nemám teď na mysli podvodná schémata, která toto slovo zneužívají k nalákání úplně neznalých investorů. Sama jsem se několik let zabývala tvorbou zajištěných fondů či jiných typů produktů, které se snažily ochránit své investory před běžným chováním finančních trhů.
i proto si troufnu říct, že i tady platí, že neexistuje oběd zdarma a každá garance něco stojí. A možná vás udiví, že často je to nejen na úkor výnosu, ale i za cenu většího rizika.
Ale pojďme již k věci.
Nejvíce červených světélek mi naskočí, když vidím garanci ročního výnosu u produktů investujících do nástrojů, kde v takto krátkém horizontu v žádném případě nelze výnos předvídat. Jsou to především akciové nástroje, ale také nemovitostní fondy nebo tzv. private equity či jiné alternativní investice. Taková garance jde úplně proti smyslu takového produktu. Tyto nástroje se totiž vyznačují vysokou kolísavostí v krátkém horizontu a i díky ní jsou schopné v dlouhém období přinášet svým investorům zajímavé výnosy. Jak může tedy správce fondu takovou garanci zajistit? Jsou tři možnosti:
1) Zajištění pomocí tržních nástrojů.
To znamená, že manažer portfolia obětuje část výnosu pro to, aby nakoupil takové nástroje, které portfolio „zajistí“ proti negativní výkonnosti. To běžně vidíme například u zajištěných fondů, kde se peníze investorů fakticky zainvestují pouze do „bezpečných dluhopisů“ a za úroky z těchto dluhopisů se nakupují akciové opce. Nebo portfolio manažer nakupuje deriváty, které přináší opačný výnos než samotné portfolio (například akciový fond v části portfolia sází na pokles akciových trhů). Takovou strukturu zajištěného výnosu vidím jako méně problematickou a v dlouhém horizontu za ní zaplatíte především nižším výnosem, který ale může být vyšší než třeba výnos na spořících účtech. Tady je nebezpečí, co se týče rizika, především v tom, jaké jsou zvoleny „bezpečné dluhopisy“. Pokud se takto využívají státní dluhopisy, je to ok. Pokud jde ale o dluhopis nějaké nepříliš renomované finanční instituce, to už začíná být problém (kdysi se například pro tvorbu těchto produktů využívali dluhopisy zkrachovalé investiční banky Lehman Brothers).
2) Garance pomocí výběru investičních nástrojů nebo zákonná garance
Tady budou správci produktu portfolio spravovat příliš konzervativně. Budou využívat pouze nástroje, které příliš nekolísají a většinou nedosáhnou dlouhodobě vyššího výnosu než je garantovaný výnos. Často ani nepokryjí inflaci. Toto riziko se týká především produktů, kde není specifikováno, do jakých aktiv fond investuje a jejichž garance spočívá pouze v tom, že výnos nebude nižší než nula.
Varovným příkladem, kdy garance nezáporného výnosu způsobila obrovské a nevratné reálné, ztráty jsou transformované penzijní fondy. Ve snaze ochránit investory tehdy politická reprezentace schválila takové podmínky pro penzijní fondy, které vedly k tomu, že správci fondů (pokud nechtěli tržní výkyvy dotovat ze svého) byli víceméně nuceni investovat do investičních nástrojů, které jsou pro dlouhodobé investování zcela nevhodné. Nedokáží zajistit ani ten základní investiční předpoklad - tedy ochranu před inflací.
3) Garance emitenta či správce produktu
V tomto případě dochází k tomu, že manažer je přesvědčený o tom, že je schopen dosáhnout deklarovaného výnosu za jakýchkoliv tržních okolností. Případně je tato garance ještě doplněna o disclaimer, že pokud by toho nedosáhl, bude garantovaný výnos uhrazen z majetku emitenta/správce/garantující společnosti. Tento typ garance bývá také často doprovázen vysokým poplatkem z nadvýnosu nad garantovaný výnos (třeba i 50 %). Tento typ garance zavání velkými problémy a možným morálním hazardem. V čem spočívá ten problém?
Po dvaceti letech na trhu jsem bytostně přesvědčena o tom, že nikdo není schopen v dlouhém horizontu na akciových, nemovitostních a většině alternativních trhů zajistit stabilní nezáporný výnos. Dříve nebo později se tak setkáte s některou z následujících možností.
a) Vše bude fungovat dobře do té doby, než garantujícímu subjektu dojdou peníze nebo ochota výnos doplácet. Tady bych si asi nechala od emitenta ukázat zátěžovou analýzu na události z let 2008/2009, zda jsou schopni a ochotni dotovat rozdíl mezi skutečným a garantovaným výnosem za podobných okolností. Pozor ale na účelové back-testy, které jsou připravené pouze na tento konkrétní scénář nikoliv na jakékoliv tržní okolnosti. Garantovaný výnos by nicméně měl maximálně dosahovat běžného dlouhodobého výnosu pro danou třídu aktiv (například 8 % u akcií). Pokud je vyšší, tak hrozí
ta nejhorší možnost…
b) Správci fondu vsadí vše na jednu kartu - tj. naboostují riziko produktu tak, aby dosáhli co nejvyššího výnosu a získali co největší výkonnostní odměnu z nadvýnosu. Takto budou fungovat až do té doby, než přijde „neočekávaná událost“, ve které ztratí veškeré dosavadní výnosy i většinu původního kapitálu. Pak se omluví investorům, zavřou krám a založí nový fond. I takových příkladů známe z minulosti víc než dost.
Já tedy doporučuji u té části portfolia, která se vyznačuje vysokou kolísavostí a vysokým očekávaným výnosem až v dlouhém časovém horizontu (více než 10 let), garanci nepožadovat a naopak se vyhnout produktům, které ji slibují. A kolísání trhů se naučit snášet jako běžnou součást investování. A pro peníze, které budete potřebovat v kratším horizontu, radši zvolit jiné nástroje (účty, investiční dluhopisy.....), které nízkou kolísavost výnosu přináší přirozeně. Tam není, vzhledem ke krátkému horizontu, poražení inflace nezbytné.
