Článek
Budeme mu říkat Martin. Martin je skutečná osoba z masa a kostí. Poznala jsem ho při svém pobytu v kosmonoské nemocnici, kde jsem se dávala dohromady s těžkou poporodní depresí. Na první pohled patřil k těm lidem, kteří vyčnívají z davu. Byl oblečený ve značkovém oblečení, sportovní postavy, bystrý úsudek. Mezi těmi všemi pacienty, kteří občas měli potíže vstát z postele a dojít na rozcvičku, působil jako přízrak. Každé ráno chodil běhat. A nešetřil se. Bylo vidět, že na sobě tvrdě maká.
Jaké bylo jeho tajemství?
A já byla přirozeně zvědavá, s jakými potížemi tam přišel on. Jaké potíže může na první pohled takový úspěšný člověk mít? Seděli jsme do kruhu společně s personálem. Setkávali jsme se takto několikrát denně, abychom si řekli podstatné věci. Jaký bude program dne, jak se kdo aktuálně cítí a při té příležitosti se představovali i nováčci. Tak jsem se konečně měla dozvědět, co ho trápí a proč se k nám přidal. Pracoval jako technik pro jednu velmi úspěšnou značku, s ohledem na jeho soukromí zde nebudu jmenovat. To mi jen potvrdilo moji hypotézu o jeho úspěchu. Při představení byl poměrně stručný, jen něco zmínil o depresích a že je tam, aby na sobě pracoval. Trochu mě to zklamalo, doufala jsem, že se dozvím víc. A nakonec se mi to mělo splnit. Byl přiřazený ke mně do mojí terapeutické skupiny. Což znamenalo, že jsme se čtyřikrát týdne scházeli na skupinové terapii, kde jsme o svých potížích mluvili.
Prokletí jménem perfekcionismus
Hodně jsem tehdy pozorovala všechny kolem sebe. Bylo zajímavé slyšet jejich příběhy, s čím bojují a jak. Slyšet jejich naučené vzorce myšlení a chování, které je přiváděly zas a znovu do potíží. Mnoho z těch příběhů mě osobně velmi obohatilo. Nejednou mi došlo, že ty potíže, o kterých ten člověk mluví, jsou vlastně i mým problémem. Jen jsem to tak nikdy neviděla. A Martin? Jak jsem zjistila, velmi mi svým chováním nastavoval zrcadlo.
Mluvil o svém pracovním výkonu o svých úspěších až najednou se u něj začaly objevovat divné stavy. Únava, později i potíže vstát z postele. Prostě něco jako deprese. Tehdy už jsem něco málo o syndromu vyhoření slyšela a měla podezření, že přesně tohle byl Martinův případ. Bojoval s tím, jak se dá. Cvičil, běhal, chodil na terapii světlem. Přesto šly jeho pracovní výkony dolů. Výsledkem bylo propuštění z jeho úspěšného zaměstnání. To jeho stav jen zhoršilo.
Nikdy se nezastavit
V jeho chování jsem začala spatřovat paralely s tím mým. To, jak byl na sebe tvrdý. Měli jsme třeba práce na zahradě. Já se v té době trochu už posunula a naučila jsem se i při této práci relaxovat, užívat si trhání plevele a nikam nehnat. Martin? Přišel po hodině práce celý splavený, šel rovnou do sprchy. Zryl celý ovocný sad. Což byla normálně práce pro několik lidí. A já jen valila oči. Při skupinových terapiích jsme měli možnost spolu mluvit navzájem, sdílet svoje pocity a potíže a zároveň dávat i zpětnou vazbu druhým. Tak jsem Martinovi řekla, že mám pocit, že je jako buldozer, který se nikdy nezastaví a jede na výkon a hodně mi připomíná mě. Zprvu se bránil. Později o tom začal uvažovat. A ještě později začal měnit své chování. V té době byl rozvedený. Což mi dávalo i smysl, protože mě napadlo, jak by takový člověk, který měl neobvykle vysoké požadavky na sebe, mohl šťastně žít ve vztahu s druhým? Nezbytně na partnerku musel mít podobné požadavky a očekávání jako na sebe. Což i ve finále nakonec potvrdil. Je dobré mít disciplínu, je dobré být pracovitý a výkonný, ale je také dobré se někdy zastavit a jen tak být. Jen dýchat. Nic nemuset. Nabírat síly, díky kterým pak třeba můžeme změnit úhel pohledu.
Mělo to šťastný konec?
Když jsem si s ním psala naposledy, psal mi, že mu začíná spousta věcí docházet a hodně si toho uvědomil. A to byla přesně fáze, kdy i já jsem se tehdy začala uzdravovat. Naposledy jsem o něm slyšela před třemi lety, kdy si vyzvedl na Vánoce své syny a šli akorát smažit řízky k bramborovému salátu. A já si přeji, abychom byli všichni tak trochu jako Martin. Abychom, i když jsme v sebevětším presu a tlaku na výkon, se dokázali zastavit a uvidět tu nesmyslnost toho se neustále za něčím honit a něco si dokazovat. Protože to ve výsledku stejně nikdo neocení. Martin býval velmi úspěšný, ale začal mít první potíže, výkon šel dolů a v práci dostal výpověď. Kde byly jeho přesčasy, vynaložené úsilí a dokonalé prezentace? Někdy je výkon i to na sebe zatlačit, abychom o žádné velké výkony už neusilovali. Neříkám tím, že se máme všeho vzdát a být pasivní. Ale já třeba objevila jsem cestu tvoření, kreativity, cestu, která není nucená, prostě jen tak plyne. Díky tomu, že si dopřávám i odpočinek a čas sama na sebe. Netlačím na sebe. Už dávno ne. Snažím se podávat v práci dobrý výkon, ale už si nedělám zbytečné starosti, protože jsou věci, které se o sebe postarají sami.
Zdeňka Mičková
