Článek
Budou to skoro dva roky, co se pokouším sehnat nakladatele pro své knihy. Pro člověka, kterému doposud žádná kniha nevyšla a není nijak mediálně známý, to není vůbec snadné. Zamítavé odpovědi jsem už přestala počítat, ale bude jich někde k desítce. Hřeje mě zatím jen podpora těch, kteří mé knihy dosud četli a líbily se jim a jeden pozitivní posudek od velkého nakladatelství, které však pro převis nabídky mou knihu nevydá.
Dnešní zamítavé ne bylo z renomovaného nakladatelství. Přišlo po měsíci od doby, kdy jsem jim rukopis posílala. A kupodivu text emailu byl na chlup stejný jako u zamítavého stanoviska k mé druhé knize. Chápu, že mají hodně práce, nabídek knih jim chodí mnoho, přesto to zamrzí a odnáším si pocit, že ke knize se ani nedostali, maximálně se seznámili s anotací a synopsí.
Vzdát se? Tak to mě ještě neznáte
Teď by se nabízela myšlenka to všechno jednou pro vždy vzdát. Rezignovat na svůj sen vidět jednou mé rukopisy v papírové podobě, jak putují do rukou svých čtenářů. A přiznám, že tahle myšlenka mě napadá velmi často. Mysl tak asi funguje. Všimla jsem si, že když ji dám prostor, začne se šířit a rozlézat jako mor. Nejprve myšlenka na to, že to asi nemá smysl, pak přijde myšlenka, že ty knihy asi nejsou dost dobré a v závěsu to, že se tu vlastně o něco snažím zbytečně, že se možná takhle budu snažit po zbytek svého života a jestli teda není lepší to vzdát hned.
A víte co? Není! Jestli jsem v něčem tvrdohlavá, tak v tom, že když se pro něco rozhodnu, tak neuhnu z cesty. Nečekala jsem, že to bude procházka růžovou zahradou a budou se přede mnou automaticky otevírat všechny dveře. Život je stejně zvláštní, někdy jde všechno hladce a hned a na první dobrou a někdy se prodíráme pralesem, štípou nás kopřivy a komáři a šlapeme do bláta.
Špatné načasování?
A to mě přivádí na myšlenku, že to možná není mnou, ani kvalitou mých knih, ale třeba tím, že jen ještě není ten správný čas. Ještě jsem nenatrefila ve správný okamžik na správného člověka. Protože co si budeme, někdy člověk potřebuje trochu toho štěstí. Píši něco přes dva roky a může to být klidně běh na dlouhou trať. Může to vyjít za měsíc a taky nemusí a já budu další roky bušit na dveře a doufat, že mi někde otevřou a já uspěji. Co mi dodává odvahu? Třeba to, že Rowlingovou odmítlo snad dvanáct nakladatelství, než uspěla u nějakého menšího. A Stephen King? Ten si ve svých začátcích napichoval zamítavé odpovědi na hřebík, kolik jich bylo. Takže ne, není pozdě, možná je jen příliš brzy. A protože já se v tohle úsilí nikdy nevzdám, tak jedeme dál.
Co mě žene dál?
Nějak se mi v srdci a v hlavě usadila myšlenka, že člověk na konci života nejvíce lituje věcí, které neudělal. No, a proto jsem slíbila sama sobě, že pokud o něco budu opravdu stát, bude to mým snem, tak si za tím půjdu a udělám vše, co bude v mých silách, aby to vyšlo. Jasně, neovlivním to, jestli se někdo rozhodne mou knihu vydat. Ale co ovlivním je svoje chování a rozhodnutí. A já se rozhodla to nevzdat a pokračovat ve svém úsilí. V ČR je hromada nakladatelství. Někde to prostě vyjít musí. Hřeje mě vědomí, že svým chováním pak můžu být příkladem pro svoje děti. Jednou si budu moct říct, i kdyby moje úsilí vyšlo naprázdno, že jsem udělala, co jsem mohla. Nemyslím si, že by to byla síla vůle. Myslím si, že ta síla věci nevzdávat spočívá ve víře a v pevném rozhodnutí pokračovat v úsilí nehledě na okolnosti.
No, a tak sobě i nám všem přeji, ať nic, co za to stojí, nevzdáváme, i když bychom měli sto chutí s tím praštit a odejít. Třeba je jen na některé věci příliš brzy. Ještě neuzrál jejich čas.
Zdeňka Mičková
