Článek
Jak ubližujeme slovům i sami sobě
Roky jsem se léčila s poporodní depresí a depresivně-úzkostnou poruchou. Byla jsem přes dvě měsíce hospitalizovaná, bez dětí a manžela. Bylo to velmi náročné. A to jsem to pojmenovala dost eufemisticky. V určitých okamžicích, kdy mi bylo na umření a nemyslela jsem na nic jiného než na odchod z tohoto světa, to mi bylo opravdu zle. Bylo to dokonce peklo. Byly dny, kdy jsem nebyla schopná vstát z postele a postarat se o svoji rodinu. Přitom mi na první pohled nic nebylo. A pak tu máme někoho, kdo se špatně vyspí nebo mu vadí, že zrovna venku prší a prohlásí: mám depku. Jo, já vím. Možná se mě to až příliš dotýká. Jenže já si tím prošla. Vím, co to depka je a jak vás ničí. Nikdo vám nebere, že máte špatnou náladu, ale označovat ji slovem depka? Máme tak krásný, bohatý jazyk, a přitom jeho pestrost tak málo využíváme.
Další, co mě chytilo nedávno za uši bylo označení Putina slovem humanista. Nebudu zde zabíhat do detailů. Nevím, co k tomu amerického vyjednávače vedlo. Tady si myslím, že si jen nepopletl termíny, ale přímo se pomátl. Lze označovat masového vraha mužů, žen i dětí termínem humanista? Nebudu se pouštět na tenký led politiky, nejsem politický komentátor. Jen mi přijde smutné, když slova jsou zajatci ideologie.
Slovem nezarmoutíš?
Hodně přemýšlím nad tím, co se poslední dny děje ve veřejném prostoru. Samozřejmě mi to není jedno. Vadí mi to. Fandím české televizi a českému rozhlasu. Ze slov jsme udělali zajatce našich osobních názorů. Vadí mi, když se argumentuje počtem zaměstnanců České televize versus jiné, komerční televize, ale už nikde nezazní, že Česká televize je na rozdíl od těch ostatních, tvůrcem svých vlastních pořadů, které jen ty ostatní přebírají. Když se řekne jen část pravdy, tak je to ještě pravda, je to polopravda nebo už je to lež?
My si ani neuvědomujeme, jakou moc slova mají. To, že mohou někoho zvednout na nohy, změnit mu život nebo ho taky poslat na dno, ano, to slova dokážou, ale dokážou ještě mnohem víc. Politici jimi dokážou zmanipulovat masy. Naše politická scéna je toho důkazem. Na malostranském náměstí se udála poklidná demonstrace doprovázená zpěvem. Co udělal pan Babiš následující den? Přirovnal ji k útoku na americký Kapitol! Tohle je zneužívání slov pro svůj vlastní prospěch a vědomá manipulace druhých. Jistě, že většina lidí, kteří ještě přemýšlejí, nad tím zakroutí hlavou a přejdou to, ale pak je tu pořád ještě velká část lidí, kteří to přijmou a papouškují to dál na svých sociálních sítích.
No a to, co se šíří skrze emaily a míří do emailových schránek našich nejstarších spoluobčanů? Že se chystá převrat? Že je to vše řízené? Slova jsou zbraní v rukou mocných a těch, kteří baží po moci a používají je k zastrašování těch slabších.
Je z toho cesta ven?
Když používáme slova ve správném významu, jsme blíž pravdě o sobě i o světě. Když mám tu špatnou náladu (a ne depku), můžu se zeptat sama sebe, co by mi náladu zlepšilo. A ještě lepší je se i zamyslet, proč tu špatnou náladu mám? Co mi ji způsobilo?
Další věc, co se mi osvědčilo, je, že když je na mě někdo velmi milý a slibuje hory doly nebo mi podlézá, pak jsem hned velmi ostražitá. O co tomu člověku jde? Chce si mě naklonit a získat na svou stranu? A proč? Hodně jsme si zvykli na to, že se o všem mluví. Fajn. Ale pořád snad ještě platí, že o nás mluví naše chování, a ne to, co vypustíme z úst. Papír snese všechno a mluvená řeč taky, ale vaše skutky vás dřív nebo později prozradí. Vážený pan psychiatr a publicista Radkin Honzák se vyjádřil o českém politikovi, kterého zmiňuji výše a jehož jméno opakovat nehodlám, že zde máme velikého sociopata, bez svědomí. Lidé na sociálních sítích byli pobouřeni! Jak se o něm může takto vyjádřit? Ona jedna věc je, co ten pán slibuje a čím se zaklíná, ale druhá věc, jak se chová. Jak porušuje svoje sliby a staví sám sebe do centra dění.
Ale tohle nemá být obžaloba současné vlády, nýbrž zamyšlení nad používáním slov. Slova mají moc, ale také nás mohou velmi zdárně oklamat, pokud si nedáme pozor. Důležité je kritické myšlení, nepřebírat automaticky názory a argumenty druhých, ale přemýšlet nad tím, zda to, co právě čtu je pravda a zda to sdílet dál.
Moc bych si přála, abychom se znovu naučili se slovy zacházet opatrně. Když slova ztratí svůj význam, může se stát, že jednou třeba přestaneme rozlišovat nejen mezi pravdou a lží, ale také mezi dobrem a zlem.
Zdeňka Mičková
