Článek
Seznamte se s Alicí Herz-Sommerovou, nebo také pianistkou z Terezína. Její osud mě zaujal natolik, že jsem se rozhodla poznat její příběh podrobněji. Alice Herz-Sommerová patří mezi lidi, kteří vám, když to dovolíte, nenávratně změní pohled na svět. Až zpětně mi došlo, že mi svým německým a židovským původem připomíná postavy z mého třetího rukopisu „Ella raději mlčí“. Má dokonce stejné jméno jako hlavní hrdinka rukopisu. Nemyslím si, že by to byla náhoda, a tak jsem se do jejího života ponořila hlouběji a přináším, co jsem zjistila.
Talentovaná pianistka
Alice Herz-Sommerová se narodila ještě za vlády císaře Františka Josefa I., tedy v době Rakouska-Uherska, v listopadu 1903 v Praze do židovské německy mluvící rodiny. Byla jednou z pěti sourozenců a měla dokonce dvojče. Jejich rodina byla nakloněna umělcům a z domu, kde v Holešovicích žili, se stal kulturní salón. Potkávali se zde spisovatelé, hudebníci, herci, a také i vědci. Toto prostředí Alici formovalo a ovlivnilo po zbytek jejího života. Mezi přátele rodiny patřili spisovatel Franz Kafka, na kterého Alice Herz-Sommerová často vzpomínala, dále pak spisovatel Max Brod nebo spisovatel a novinář Felix Weltsch. Malá Alice začala ve svých pěti letech hrát na klavír. Díky svému talentu se stala v šestnácti letech nejmladší žákyní Německé hudební akademie v Praze. Ovládala hned šest jazyků: kromě češtiny a němčiny také hebrejštinu, francouzštinu, latinu a angličtinu.
Alice se provdala na tehdejší poměry docela pozdě – v roce 1931, kdy jí bylo 28 let, si vzala za muže houslistu Leopolda Sommera. Maminkou se stala ve 34 letech, narodil se jí jediný syn Raphael. Láska k hudbě v jejich rodině zůstala a z Raphaela se později stal violoncellista.
Hrůza holocaustu a její další život
Pak přišla nejtěžší léta jejího života. V roce 1939 část její rodiny (sestry) i přátelé emigrovali do Palestiny. Ona se svou rodinou však zůstala kvůli nemocné matce v Praze. Sama o té době vyprávěla, že to bylo velmi těžké, mohli chodit na nákup jen ve vymezeném čase, kamarádi a známí je na ulici nemohli pozdravit. V domě nad nimi i pod nimi bydleli nacisté. To nejhorší však mělo teprve přijít. V roce 1942 odvezli nacisté její nemocnou matku do koncentračního tábora. Ano. Ačkoli pocházela z německy mluvící rodiny a sama nebyla praktikující věřící, nacistická rasová politika ji stejně jako miliony dalších lidí židovského původu označila za Židovku. O rok později převezli do koncentračního tábora v Terezíně i ji s jejím manželem a tehdy pětiletým synem. Zde se dostala do „oddělení organizování volného času“. Byla členkou táborového orchestru a v Terezíně odehrála přes 150 vystoupení. Její syn Raphael účinkoval v dětské opeře Brundibár pražského skladatele Hanse Krásy. Tyto umělecké aktivity byly zástěrkou pro Mezinárodní červený kříž, který jezdil tábor několikrát ročně kontrolovat. Pro Alici a mnoho dalších to však znamenalo mnohem víc. I uprostřed velkého utrpení, strádání hlady a strachu o svou budoucnost mohla žít tím, co milovala. Hudba jí přinášela radost. Byla to její vášeň, díky které se jí dařilo i v Terezíně držet si úsměv na rtech. Sama se v několika rozhovorech vyjádřila, že ona je ateistka, že pro ni je Bůh hudba. Povznášela ji na duchu a nejen ji, ale všechny ostatní, kteří se jejích koncertů v hledišti účastnili jako diváci.
Alicin manžel takové štěstí neměl, byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi a následně do Dachau, řádění nacistů nepřežil ani on, ani Alicina matka. Ona sama vzpomínala na svého muže s láskou a v podstatě mu vděčila za život. Když se loučili, řekl jí, že nemusí dělat nic dobrovolně. Tehdy jeho sdělení nerozuměla. Pak však přišla nabídka dobrovolně odjet do jiného tábora. Odmítla. Zůstala v Terezíně, a to jí zachránilo život. Měla obrovské štěstí, z 15 000 dětí, které do tábora v Terezíně dovezli, jich přežilo jen 130 a mezi nimi i její syn.
Alice Herz-Sommerová se synem Raphaelem
Válka skončila a ona se v poválečné Praze necítila dobře. V roce 1949 tak se synem emigrovala do Izraele, kde žily také její dvě sestry. V Jeruzalémě na konzervatoři a hudební akademii vyučovala hudbu. Žila zde do roku 1986, kdy se přestěhovala za svým synem do Anglie. Tato léta v Izraeli považovala za svoje nejšťastnější. Svého milovaného syna, známého violoncellistu, přežila o 13 let. On zemřel na turné ve svých 65 letech na infarkt.
Ve svých posledních letech žila v malém jednopokojovém bytě v severním Londýně. Byla stále obklopena přáteli a nezůstávala sama.
Její osobní nastavení a recept na dlouhověkost
Novinář Alan Rusbridger, který se s ní setkal osobně, o ní napsal, že je to nejoptimističtější člověk, kterého kdy poznal. Takové osobnostní nastavení byste těžko hledali u člověka, který musel projít tím vším, čím ona.
I ve velmi vysokém věku každý den pravidelně od 10 do 13 hodin cvičila na klavír. Sama věřila tomu, že se takového věku dožila díky svému pozitivnímu nastavení, disciplíně a hudbě.
Alice Herz-Sommerová neztrácela životní optimismus ani ve vysokém věku
Vždy jsem byla optimistkou a věřím, že smích je skvělá věc. Každý večer, když jdu spát, si říkám, že jsem prožila další nádherný den a zítra si ho zopakuji znovu.
V jednom ze svých rozhovorů se svěřila, že poté, co nacisté poslali její matku do koncentračního tábora, uslyšela vnitřní hlas. Říkal jí, že jediný, kdo jí může pomoci, je ona sama. Další den tak začala nacvičovat Chopinových 24 etud – které patří k nejtěžším skladbám, jaké kdy byly napsány. Když jí bylo v koncentračním táboře umožněno koncertovat pro ostatní vězně, byla to uprostřed vší té nelidskosti právě hudba, která jí dávala vůli žít dál.
Na YouTube je s ní několik rozhovorů, mimo jiné i se známým motivačním řečníkem Tonym Robbinsem. Z každého jejího videa, které jsem si pustila, se na mě přenášela čirá radost ze života. Až do svých posledních let hrála pravidelně na klavír, chodila na procházky a stravovala se střídmě. Zajímavostí je, že nepila žádnou kávu ani čaj, pouze horkou vodu. Ráda jedla pořád dokola totéž: ryby, kuřecí maso a k tomu hodně zeleniny.
Pianistka z Terezína byla nejstarší přeživší koncentračního tábora na světě. Zemřela ve věku nedožitých 111 let v roce 2014, těsně předtím, než dokument o jejím životě Dáma v čísle šest, režírovaný Malcolmem Clarkem, získal Oscara za rok 2013 v kategorii nejlepší krátký dokumentární film. Nebyl to jediné dílo, které o ní vzniklo. Mimo jiné spatřily světlo světa i dvě knihy: Rajská zahrada v pekle: Život Alice Herzové-Sommerové (Ein Garten Eden inmitten der Hölle) autorů Melissy Müllerové a Reinharda Piechockého a kniha Století moudrosti (A Century of Wisdom) od Caroline Stoessingerové.
Nikdy mě nepřestane udivovat síla lidského ducha čelícího různým tragédiím života. Ta síla, která dokáže najít i na tom špatném to dobré. Mezi její poslední slova, která mi znějí v uších, patří tato: „I to zlé v životě je krásné.“ A myslím, že je na tom mnoho pravdy: i na tom špatném se dá najít něco dobrého. Minimálně nám to umožní vidět život jinou optikou, třeba z většího nadhledu. Nevím, zda bych si po takových prožitých hrůzách dokázala zachovat životní optimismus a víru v lidstvo. Alici Herz-Sommerové se to podařilo a za to má můj velký obdiv.
Zdeňka Mičková
Zdroje:
