Článek
Když se podívám na sociální sítě, tak tam často bývá u příspěvků, které vzbuzují nějaké emoce, jak bych to řekla, já to řeknu tak jak to je – nablito. A to nemluvím o příspěvcích politiků, ono stačí příspěvky známých osobností a na konec ošklivé komentáře najdeme i u příspěvků obyčejných smrtelníků.
Máme právo se ke všemu vyjadřovat?
Já jsem vděčná, že máme svobodu a můžeme se vyjadřovat ke všemu. Ale ona ta naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Přemýšlím nad tím, kde se v nás bere neustálá potřeba komentovat něčí činy nebo myšlenky. Ano, rozumím tomu, že nás příspěvek třeba naštval, já se kolikrát nemohu udržet, když vidím příspěvky nejmenované politické strany na sítích a mám sto chutí jim tam od plic něco pěkně peprného napsat. Ale tady pak nastupuje můj morální kompas a začne mě krotit a já ráda poslechnu, jsem tak naučená. Často si pleteme hejt s tím, že mám přeci právo vyjádřit svůj vlastní názor. Byla jsem teď svědkem toho, že do podcastu s Norou Fridrichovou byl pozvaný Petr Ludwig, který se věnuje AI a měl podmínku, že do programu přijde, pokud bude Nora v komentářích na Facebooku moderovat diskuzi. No, a to byl poprask! Takže cenzura! Pán nechce svobodu slova! Kdepak, já si jen myslím, a on to i pojmenoval, že je rozdíl mezi někým, kdo šíří hejty a dezinformace, a tím, kdo říká svůj názor nějakým konstruktivním způsobem.
Pomluvy si žijí svým vlastním životem
Pokud budeme dávat prostor lidem, kteří šíří čistou nenávist anebo lži – protože dezinformace a nepravdy prostě jsou nenávist a lež, pak se může brzy stát, že nepoznáme pravdu od lži. A já stojím na straně těch, kteří si myslí, že je potřeba takovou diskuzi moderovat. Teď jsem zahlédla příspěvek, že kdesi u moře vyslechla jedna paní rozhovor staršího páru, který tam říkal, že toho Turka soud zprostil viny, že v té nehodě se sanitkou nic neprovedl. A prostě to šířili jako fakt. Akorát, že je to lež, žádný soud u konce není. Nebudu tu zabíhat do úvah o tom, kdo má zájem na šíření nepravd a dezinformací v naší společnosti. Mě zajímá ten fenomén sám o sobě. A bohužel, čím rozšířenější to je, tím méně jsme náchylní k tomu poznat pravdu od lži.
Myslím, že jako společnost jsme nastaveni na novinky a zajímavosti, na pikantnosti. Takové věci chce slyšet většina lidí, prostě čirá zvědavost. Horší už je, a ona ta dnešní AI doba tomu nepřidává, že to vezmeme jako fakt. AI to napsala - je to tak, říkal to Tonda, ona je taková a maková. Jedna takto vypuštěná lež má zvláštní schopnost zakořenit v našem mozku a vypouštět tam jedovatosti. A tak, i když třeba následně zjistíme, že to není pravda, tak na danou osobu koukáme skrz prsty. Vždycky, když ji potkáme, tak nám tam na pozadí naběhne ona pomluva, nepravda. Stává se vám to taky? Těžko se pak takový obraz v mysli mění.
Jak se tomu bránit?
Nezabráníme druhému, aby nás pomlouval nebo se vyjadřoval k věcem, ke kterým mu nepřísluší se vyjadřovat. Následky si však ponese každý sám. Pořád věřím tomu, že boží mlýny melou, někdy se mi zdá, že hodně pomalu, přesto tento koncept neopouštím. Naučila jsem se, že pokud nemám k věci nebo osobě nic hezkého, co bych mohla říct, pak mlčím. A přála bych si, aby to dělali i ostatní, to by se nám tu hezky žilo. A pokud už něco říct musím, snažím se, aby to byl konstruktivní fakt ne příliš ovlivněný mým názorem.
Před skoro pěti lety jsem byla hospitalizovaná s poporodní depresí a bylo to tehdy, kdy mi začalo být jedno, co si o mně kdo myslí. V mých očích jsem tehdy klesla velmi hluboko, strávila jsem téměř tři měsíce v blázinci, sice dobrovolně, ale strávila. A bylo dost lidí z mého blízkého okolí, kteří se za mě styděli nebo mi nevěřili, že se odtamtud kdy zdravá vrátím. Tehdy jsem se naučila nehledět na to, co kdo říká, ale jen na sebe. Věřit sama sobě a dál se chovat a jednat dobře, správným způsobem. Protože naše činy, ač jsou tiché, tak mluví hlasitěji než slova. A jednou se pravda prostě ukáže. Jednou se provalí, že ten člověk neměl pravdu, když o nás řekl to a to. I když žijeme uprostřed svobody slova a v pokročilých moderních technologiích, nikdy bychom neměli zapomínat na to, na čem záleží nejvíc. Zda jsme se rozhodli být dobrým člověkem a stát na straně pravdy a kritického rozumu nebo zda kolem sebe budeme šířit zlo a pomluvy. Já se hlásím radši k té první skupině.
Není to tak dávno, co jsem vypustila článek o tom, že mě odmítlo další nakladatelství a že jsem stejně šla psát dál. Pod článkem se objevilo poměrně dost komentářů a nejen příznivých. Mohla jsem si přečíst, že jsem se třeba jen litovala (což si myslím, že z textu nevyznívá) nebo, že takových pisálků jako jsem já je spousta a nakladatelství je přehazují vidlemi. A já se tomu smála. To byla moje první reakce. Jenže pak na mě přišla spisovatelská krize a ukázalo se, že ta myšlenka v mé hlavě zapustila kořeny. Protože se mi začaly v hlavě množit myšlenky typu, že jsem jen pisálek, že nemám talent, a nakonec jestli by to nebylo snad lepší se vzdát a přestat psát úplně. Někdo měl potřebu si uplivnout jedovatou slinu a možná se u toho škodolibě usmíval, sepsal pár slov. Vždyť jsou to jen slova. Jenže taková vypuštěná jedovatost si pak žije svým vlastním životem a my nikdy nevíme, komu a jak jsme právě ublížili.
A tak radši budu šířit dobré věci a slova, a když se dostanu do situace, kdy nebudu mít žádnou konstruktivní kritiku, tak raději budu mlčet. Kéž by se tímhle řídilo více lidí, na světě by bylo hned mileji. A nebojte, já psát nepřestanu, mě se jen tak nezbavíte!
Zdeňka Mičková
