Radši budu obhájcem chudých než jen přihlížet zlu

Nežijeme ve snadné době, život sám o sobě není fér. O to víc si říkám, že by se lidé měli snažit aspoň trochu být na sebe hodní nebo aspoň nebýt na sebe vyloženě zlí.

Tohle moje dnešní zamyšlení má jeden spouštěč. Na Facebooku mě jeden známý přidal do nejmenované filozofické skupiny. Říkám si: Dobře, vždy jsem byla taková přemýšlivá, tak třeba se zde něco dozvím, něco mě obohatí. Jsem tam jen pár dní, přečetla jsem si pár příspěvků a došla k možná ne tak překvapivému závěru – někteří věřící lidé, kteří se považují za křesťany, se chovají hůř než nevěřící. Je tam jedna paní, která je silně věřící, neustále ve skupině sdílí své názory a verše z Bible. Jako fajn, jsem taky věřící, takže v podstatě bych s tím měla být v pohodě. Ale s čím v pohodě nejsem, je chování oné paní. Já vám povím, že mi to prostě vyrazilo dech – v komentářích se běžně posmívá lidem, je ironická a sarkastická, něco po druhých požaduje, ale sama to nesplňuje. Vykulilo mě, že používá výrazy typu „vy jste hlupák“, „vy jste potrefená husa“ nebo konkrétně „ty jsi tak blbá, až to mlátí dveřma“. Nebylo to na mě, ale naštvala jsem se. Nejvíc mě na tom nezarazila samotná hrubost. S tou se na internetu bohužel setkáváme často. Překvapil mě rozpor mezi tím, co člověk hlásá, a tím, jak se chová k lidem, kteří s ním nesouhlasí. Mám takovou blbou vlastnost, že když někdo uráží, ubližuje nebo zesměšňuje druhé, tak se ozvu. Dělala jsem to už na základce, kdy jsem se zastávala šikanovaného spolužáka, a dělat to budu dál. Před pár lety jsem byla na školení asertivity, kde jsem dostala od pana profesora napomenutí, že nemám být „obhájcem chudých“. Neposlechla jsem ho.

Nikdo si nezaslouží, aby s ním bylo jednáno s despektem, aby ho někdo ponižoval, nadával mu nebo mu bezdůvodně fyzicky ubližoval. A já zastávám názor, že pokud se zlu v jakékoliv podobě nepostavíme, pak ho v podstatě podporujeme. Mlčíte, když se děje bezpráví? Nic neříkáte, když někdo ubližuje druhému? Nepomůžete, přestože je to ve vašich silách? Někdo lže a vy na to neupozorníte? Tenhle článek nemá za cíl moralizovat, ale zamyslet se nad tím, co se děje ve světě a jak se každý z nás může zapojit do toho, aby to tu bylo pro každého z nás aspoň trochu snesitelnější.

Proto to říkám ještě jednou – má smysl se ozvat. Budou vás mít za šťourala, otravu, obhájce chudých a jakékoliv jiné názvy si ještě vymyslí. Ale má smysl jít naproti dobru a upozorňovat na to špatné. Každému z nás byla dána svobodná vůle a je jen na každém jednom z nás, zda se rozhodne přiklonit na stranu dobra, nebo zla. Neexistuje nic mezitím? Vím já?

Jsem vděčná, že žijeme ve svobodné společnosti, kde můžeme říkat, co si myslíme. O to důležitější mi připadá, abychom svou svobodu používali s vědomím, že naše slova mají dopad na druhé. Takhle jednoduché to je.

I když by spousta mých myšlenek byla určitě na dlouhou diskuzi, pouze zde vyjadřuji svůj názor.

Někdo může položit otázku: A jak poznáš, co je dobré a co je špatné? Myslím si, že jsme tak byli stvořeni, že každému z nás bylo dáno svědomí. Někdo ho poslouchá víc, někdo míň. Ale jsem toho názoru, že každý z nás v hloubi duše ví, zda to, co právě dělá, je spíš špatné, nebo dobré. Já, když jsem dělala něco, co se dělat nemá, třeba už jako dítě, tak jsem to vždy věděla. V životě je dost věcí komplikovaných a nad spoustou věcí se dá vést debata, ale pro mě, když přijde otázka, co je dobré a špatné, tak je odpověď celkem jasná. Mám to jako s barvami – když vidím černou, nebudu přece tvrdit, že je to bílá, a naopak. Akorát v poslední době žijeme v takové masírce, kdy na ty internety dávají lidi cokoliv. Někdy je těžké rozlišit, co je pravda a co je dobře maskovaná lež.

Ve svých příspěvcích jsem se zařekla, že nebudu zabíhat do politiky, a toto téma nebudu otevírat ani tady. Ale za sebe mám třeba radost, že se hejtmanem v jednom kraji stal člověk, který byl a je slušný a svou sokyni nijak neponižoval, což se o ní směrem k němu říct nedalo. Dává mi to naději. Naději, že pořád je tu s námi i dobro v lidech. Že jsme pořád neztratili schopnost to dobro vidět, rozpoznat, podpořit ho. Tak třeba to s námi i dobře dopadne.

Veškerou víru, veškeré poznání a rozumnost vem čert, nic z toho podle mě neobstojí před skutečnou dobrotou lidského srdce. Já nejsem vždy statečná a neozývám se pokaždé, když bych mohla. Ale snažím se, jak mi to situace a moje povaha dovolí.

Budete se bít za dobro spolu se mnou?

Zdeňka Mičková