Článek
Utéct od katolického křtu
Tohle je jedna z historek, které budu jednou vyprávět svým dětem. Na své cestě za duchovním hledáním jsem skončila u křesťanské víry. Nějak jsem vnímala, že po všech těch pokusech o seznamování se s esoterikou, pravá duchovnost tkví v něčem jiném. Bible mě vábila. Chtěla jsem ji rozumět. V kostele ke mně promlouval klid, abych to udělala. Rozhodla jsem se nechat se pokřtít u katolíků. Bylo mi pětadvacet. Nic moc jsem netušila o tom, že jsou i jiné církve. Objednala jsem se ke knězovi na jedné venkovské faře. Dodnes si pamatuju to první a zároveň poslední setkání. Mluvil spoustu cizích slov a výrazů. Bude nutné, abych toho hodně nastudovala. Pak mě teprve může pokřtít. Myslela jsem, že mi dá konečně do ruky tu Bibli, po které jsem tolik toužila. Nedal a ani mě hned nepokřtil. Dostala jsem asi pět knih, které mám začít studovat a dostala jsem termín dalšího setkání. Měla jsem z toho pocit, že musím skládat další maturitu. Vše se to ve mně sevřelo. Když jsem přijela domů, rozčilením jsem hodila všechny ty knihy do popelnice a už nikdy se tam nevrátila. A udělala jsem dobře. O pár let později jsem se v jednom malém křesťanském společenství, nechala pokřtít. Pokřtili mě snad hned druhý den. Na co čekat. Bible neuteče, mám celý život na to, abych si ji nastudovala.
Odejít ze státní správy
Po návratu do maloměsta se těžko sháněla práce. Ne tak ve státní správě. Nikdo tam nechtěl jít pracovat. Špatně placená místa atraktivní nejsou. Přišla jsem na úřad práce. Žádala jsem o podporu v nezaměstnanosti. Moc jsem toužila pracovat, potřebovala jsem se zaměstnat. Netušila jsem, že paní za přepážkou si mě pozorně prohlíží. Na konci schůzky mě oslovila, zda bych u nich chtěla pracovat, zrovna někoho hledají. Byla jsem nadšená. Dostala jsem práci a ani jsem se nemusela moc snažit. Ano, byla bídně placená, náročná v tom, že pracujete s lidmi a taky jsem tam ne zcela využila své vzdělání. Ale našla jsem tam výborné kolegyně, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Vzácné a milé duše, které mě zaučovaly a podporovaly. Roky plynuly a já tam najednou byla pět let. Bylo mi třicet pět, přišla jsem o své první dítě a věděla jsem, že musím něco udělat nebo se zblázním. A tak jsem dala výpověď, bez toho, aniž bych měla něco náhradního a jala se hledat novou práci.
Vdát se
Možná to tak mají všechny nebo většina žen. Odjakživa jsem toužila po tom se vdát. Moci si říkat paní, mít na sobě chvíli ty bílé šaty a nosit na prstě onen prstýnek. Splnilo se mi to až ve třiceti. Naštěstí. Dnes vím, že kdybych se se svým nastavením vdala dřív, tak bych už byla dávno rozvedená. Až se mým mužem jsem pochopila, o čem vztah je. Láska je o rozhodnutí. A tak jsem si vzala muže, který se mi zprvu vůbec nelíbil ani mě k němu nic nepřitahovalo. Dlouho nás pojilo jen přátelství. A na tom přátelství jsme vybudovali pevný vztah. Díky Bohu. Zvládli jsme toho spolu už hodně a já jsem dnes šťastná. Není to jednoduché, snadné ani procházka růžovou zahradou. Ale stojí to za to.
Pořídit si druhé dítě
No a tak nám po šesti letech do manželství přibyla jedna malá holčička. Byl to dar z nebes. Byli jsme z ní oba úplně hotoví. Modrooká divoká a živá blondýnečka. Náš splněný sen. Po letech neplodnosti jsme drželi to, za co jsem se kolik let modlila, v našich rukách. Bylo mi třicet šest. Dohodli jsme se, že už nejsem nejmladší a zůstaneme u jednoho dítěte. Jenže malé byl necelý rok a mě se v hlavě převracela myšlenka, že bych si přála ještě syna. No a jak to tak bývá, když si něco hodně moc přejete, dost často se vám to splní. Na svět přišel hnědooký tmavovlasý malý kluk. Hodné a klidné miminko. Povahou pravý opak naší dcerky. Moje kopie. Jak vzhledově, tak povahově. Kvůli poporodní depresi, mojí tvrdohlavosti a strachu včas navštívit lékaře, jsem zažila ty nehorší chvíle v životě a skončila v nemocnici na celé dva měsíce. Tam jsem se dávala dohromady. Vrátila bych to zpět? Vůbec. Možná bych dřív poslechla svého muže a lékaře, kteří se mi snažili pomoci. Ale nikdy jsem nelitovala toho, že jsme čtyři. Synek naši rodinu krásně doplnil a jsem za něj moc vděčná.
Ve čtyřiceti změnit kariéru
Ve čtyřiceti jsem se vrátila do práce. Práce, kterou jsem si našla, když jsem odešla ze státní správy. Nejlepší zaměstnavatel na našem maloměstě. Podařilo se mi tam dostat ještě před narozením dětí. To byl taky takový splněný sen. Pak jsem se po mateřské vrátila k objednávkám, nabídkám a fakturám. Ale něco uvnitř mě mi říkalo, že chci změnu. Lákal mě marketing, který jsem i vystudovala. Chtěla jsem se mu věnovat. Nečekala jsem, až mi to spadne do klína. Zašla jsem u nás ve firmě za vedoucí marketingového oddělení, že bych chtěla pracovat pro ni. Chvíli to trvalo, ale neuteklo ani pár měsíců a jedna kolegyně se rozhodla odejít. Naskytla se mi příležitost, po které jsem hned sáhla. Sice to byla trochu jiná práce, než jsem očekávala, o webu a jeho spravování jsem toho do té doby moc nevěděla. Učila jsem se rychle a z a pochodu a učím se dodnes. Dnes je to víc než rok, co se tomu věnuji. A přesto, že jsem původně měla skvělého šéfa a fajn kolektiv, ani jednou jsem nezalitovala, že jsem se rozhodla pro změnu. Protože tady jsem kromě prima šéfové a dobrého kolektivu našla i práci, která mě baví.
Teď tu sedím a přemýšlím, jaká rozhodnutí a změny mi ještě život přinese. A těším se na ně. Jak se říká, člověk v životě většinou lituje jen věcí a rozhodnutí, která neudělal. A tak se dle toho snažím žít. I když dělám chyby a přešlapy, je to moje cesta a mě moc baví a jsem na ní ráda.
Zdeňka Mičková
