Článek
A když teď tohle píšu, píšu to proto, že se mi z toho podařilo vymanit. Možná je to tím, že jsem celý život hledala jinou cestu. Vždy jsem si říkala, musí být něco víc. Něco víc než jen kariéra, šperky, dovolené, značkové šaty a žití podle nejnovějších trendů.
Tohle jsem bývala já
Neuměla jsem sama se sebou pracovat. Nerozuměla jsem svým pocitům a emocím. V pubertě jsem měla záchvaty pláče a nikdo netušil, že už tehdy to byla předzvěst depresí, které mě později navštívily. Jak jsem se s tím vyrovnávala? Nijak! Utíkala jsem do svého snového světa literatury. Četla jsem a četla, vžívala se do hlavních hrdinů, prožívala jsem jejich dobrodružství, to vše jen proto, abych nemusela žít svůj život. Když jsem byla větší přidali se k tomu další věci. Tehdy ještě nebyly dotykové telefony a všudypřítomné sociální sítě. Ale i tak jsem mohla sledovat nejnovější trendy, číst duchovní (v tomto případě rozuměj ezoterickou literaturu, protože tu já považovala za největší duchovno, nevěda, že to byla slepá ulička) literaturu, sportovat, studovat a věnovat se své kariéře. Po vysoké škole jsme nastoupila do korporátu. Ale pořád jsem měla pocit, že mi něco chybí. Střídala jsem partnery, jeden z nich mi řekl, že si myslí, že nejsem ta, za koho se vydávám. A tehdy do mě zasel první semínko pochybností o mé cestě.
Jak jsem vrátila sama k sobě?
Když jsem v Praze skončila v zaměstnání a ukončila svůj partnerský vztah, vrátila jsem se na nějakou dobu zpět ke svým rodičům. Neměla jsem práci a najednou jsem měla spoustu volného času. Tehdy jsem našla křesťanskou víru a v jednom malém shromáždění jsem se nechala pokřtít. Život se ale nestal za dne na den růžovým. Byl to začátek cesty. Pamatuji si, že jsem jednoho dne vstala brzy a sedla si na stůl, ze kterého jsem měla výhled na východ slunce. Bylo jaro, ptáci zpívali a vycházející slunce barvilo oblohu do ruda, oranžova až získalo krásnou žlutou barvu. A tehdy mi začínalo docházet, že možná právě o tomhle je ten obyčejný šťastný život. O těch klidných a prostých okamžicích, které si nekoupíme za peníze. Jsou tu. Každý jeden den, jak říká jedna známější osoba – každý jeden den je dar. Cesta návratu k sobě byla trnitá. Já bych ale ani neřekla, že to byl návrat k sobě. Těžko jsem se mohla vrátit k sobě, když jsem sama sebe nikdy pořádně neznala. Byla to cesta do nitra.
Jaké to má pokračování?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je čas vzácný. Občas se mě někdo ptá, kde beru čas na psaní? Mám dvě malé děti, chodím do práce a ve volném čase píšu blog a knihy. On ten čas je pořád. Děti mě ne vždy potřebují a já tak mohu místo scrollování na sociálních sítích usednout ke svému stolu, kde právě teď sedím a psát. Na telefonu mám měřič času, vidím, kolik na něm strávím. Když jsem zjistila, kolik času mi to spolkne, byla jsme v šoku. Tenhle příspěvek je o tom, že jsem zjistila, že ten čas mám, ale využívám ho špatně. Nastavila jsem si priority a začala ho využívat pro sebe. Jen díky tomu, že jsem si před dvěma lety vzala dovolenou a poslala děti do školky, ke mně moje nitro začalo mluvit o tom, že by chtělo také něco tvořit. A tak jsem našla psaní. Viděla jsem v tom logiku – co jiného bych mohla dělat, když ročně konzumuji desítky knih, než naopak zase nějakou tu knihu vyprodukovat? Tu cestu k sobě považuji za naše životní poslání. Objevit poklady ukryté uvnitř nás, protože se domnívám, že každý z nás si nese jedinečný talent. Každý z nás jsme vzácní v tom, jak jedineční jsme. Nikdo nevidí svět tak, jako my. Nikdo nepřemýšlí tak jako my – i když já jsem si dlouhá léta myslela, že každý přemýšlí jako já. Dnes si velmi ráda sednu i do svého zeleného čtenářského křesla, odložím mobil a jen tak sedím a naslouchám svému nitru. Jak se cítím? Co by mi udělalo radost? A čemu bych se ráda věnovala? A odpověď někdy přijde hned, někdy později. Netlačím na to. Jen vděčně trávím čas sama se sebou, šťastná za dar života, který mi byl dán.
Zdeňka Mičková
