Dopadla jsem na dno. Změnilo mi to život

Pro každého je pomyslné dno něco jiného. Přijít o své blízké, přátele, ztratit zdraví nebo práci. Přijít o peníze a majetek. Nebo dokonce přijít o střechu nad hlavou. Jedna z těchto věcí se stala i mě. Dlouhé roky jsem bojovala se svým duševním zdravím. Tuto zkušenost ve svém dosavadním životě řadím k těm úplně nejhorším. A je to i důvod, proč píšu. Kromě toho, že je to pro mě terapie, tak budu ráda, když se kvůli tomu nebude třeba někdo cítit tak sám.

Depresemi jsem trpívala celý svůj život. Někdy jsem to zvládala lépe, jindy bylo hůře a byla nutná medikace. Jindy jsem nebyla schopná v noci spát a ráno vstát z postele. Když mi bylo nejhůř, odstěhovali mě rodiče z jejich domu. Tehdy jsem byla v práci, jen mi oznámili, že mi moje věci přestěhovali na ubytovnu a bylo. Nezlobím se na ně. Nevěděli, jak se stavět k člověku, který bojuje s duševními potížemi. Tak to prostě vyřešili po svém. Tehdy jsem měla pocit, že hůř být nemůže, ale opak byl pravdou. Nakonec si mě můj snoubenec vzal a našli jsme si společné bydlení. To nejhorší mělo však teprve přijít.

Po porodu číslo jedna jsem si myslela, že teď tedy už na tom dně jsem. Dostavovaly se neuvěřitelně smíšené pocity. Na jednu stranu radost z toho, že jsem po šesti letech snažení se přivedla na svět zdravou a krásnou holčičku. Na druhou stranu obrovské pocity zodpovědnosti a strach, že to nezvládnu. To by člověk považoval za normální. Ale co normální nebylo, bylo moje velmi nízké sebevědomí, neustálé pochybnosti o sobě, často jsem plakala a nejhorší bylo, že mě začaly přepadat sebevražedné myšlenky. Ty myšlenky byly neuvěřitelně nutkavé a našeptávaly, že za nic nestojím a že se nic nestane, když na světě nebudu. Z té doby si toho moc nepamatuji, ale nezapomenu na chvíli, kdy stojím s kočárkem v nejvyšším patře paneláku a koukám dolů z okna. Bolest mi říkala, že tu nechci být, ale pohled na krásné kopce Českého středohoří mi říkal, jak krásný život je a o co bych přišla. V ten moment se vzbudila moje dcera, blonďatý andílek a začala plakat. Vytrhla mě z těch myšlenek. Rozhodla jsem se jít k psychiatrovi. Léky a laskavé slovo doktorky a podpora manžela mi tehdy pomohly. Kdo depresi a podobné stavy nezažil, netuší, jak velká bolest to je a že to není sobectví. Je to nemoc.

Můj muž už další děti nechtěl, ale já velmi toužila po synovi. Rok po narození dcery jsem byla těhotná. Nepočítala jsem s tím, že by se podobné stavy vracely. I když jsem na to byla upozorněna. Že je něco špatně jsem na sobě pocítila už pár hodin po porodu. Jako by na mě někdo hodil tmavou a těžkou deku. To byl jen začátek. Následovaly opět pochybnosti o sobě, neustálý pláč, tentokrát byly dny, kdy jsem nebyla pořádně schopna vstát z postele. Spoustu věcí si dnes už nepamatuju. Možná je to tak i lepší. Jen vzpomínám, jak jsem seděla na podlaze v kuchyni a brečela při představě, že se vlastně nic nestane, když tu na zemi už nebudu. Stejně jsem k ničemu, opakovala jsem si. Deprese, a zvlášť ta poporodní, není jen blbá nálada. Někdo se špatně vyspí a řekne: mám depku. Nemám ráda takové zlehčování. Skutečná deprese je mor, který začne vaši duši užírat zaživa. Vezme vám klid, radost, pohodu a pěkný život. Máte pocit, že z vás jen troska. Dlouhé týdny jsem se styděla psychiatra vyhledat. A to byla chyba. Odkládala jsem to tak dlouho, že to skončilo hospitalizací.

Hospitalizace jsem se bála jako čert kříže. Brala jsem to jako prohru. Nemohla jsem být dál od pravdy. Nejprve jsem byla v nemocnici čtrnáct dní na nastavení léčby léky. To mi pomohlo. Na chvíli. Zjistilo se, že na moje traumata, která se porodem otevřela, je zapotřebí intenzivní terapie, kterou jsem za pochodu nezvládala. Tak následovala hospitalizace druhá, dvouměsíční. Učila jsem se nebát se druhých a důvěřovat cizím lidem, když jsem se jim svěřovala se svými stavy, myšlenkami, pocity. Začala jsem se otevírat a tím začalo i mé uzdravování. Léky nás stabilizují. Ale tam hluboko uvnitř bývá raněná duše, která volá o pozornost. Udělala jsem si na ni čas. Propátrala jsem snad většinu šuplíků ve své mysli, oprášila jsem zážitky z dětství a dospívání a zjistila, kolik špatných vzorců chování a myšlení jsem si vypěstovala. Nebudu to lakovat na růžovo. Byl a je to běh na dlouhou trať, ale toto dno – boj s duševní nemocí – mi změnilo život. Začala jsem sama sebe budovat od základu. Nastavovat si hranice, znát sebe sama, hledat si koníčky a učit se lepšímu myšlení. Vždycky může být líp. To jsem pochopila, když jsem se přestala bát. A všechna čest mému muži, že tu cestu prošel se mnou a nevzdal to.

Nechtěla bych si tím vším projít znovu. Ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych tu zkušenost ze svého života vymazala, řekla bych ne. Díky tomuhle jsem se naučila žít naplno. Říkat si o pomoc, přijmout sama sebe a pochopit, že i na tom nejhlubším dně může začít cesta vzhůru, jen to nikdy nezabalit a nevzdat.

Zdeňka Mičková