Článek
Stalo se to každému a věřím, že i vám. A nemusí se to týkat jen milostných vztahů, i když s tím se asi setkáváme nejčastěji. Mě se to stalo také. Jsem nastavením člověk, který je milosrdný. Říkám si, se mnou mají ostatní taky hodně trpělivosti, tak proč bych ji nedala ostatním? Jeden z mých bývalých mě podvedl, rozešla jsem se s ním. Po pár měsících se ozval, že udělal chybu. Jak jsem se k tomu postavila? No vzala jsem ho zpátky. Že se vůbec nezměnil a já toho nakonec velmi litovala, to je asi zbytečné říkat.
Opravdová změna chování nám napoví
Říkáte si tak dobrý, tak je asi lepší druhé šance nedávat. A nemusíme být jen u těch milostných vztahů. Já se takto pokoušela dát druhou šanci i mě člověku velmi blízkému, rodinnému příslušníkovi. Kál se. Omlouval se. Psal mi dopisy, že udělal chybu, že mi nechtěl ublížit. Po pár měsících jsem to nevydržela a druhou šanci mu dala. Nějakou dobu to vydrželo, choval se jinak. Snažil se. Jenže ta jeho proměna nebyla opravdová. Jak to vím? Za pár let se vrátil ke svému starému chování. Všechno věděl líp, kdekoho kritizoval a když začal kritizovat i mě a můj soukromý život, tak jsem vztah s ním ukončila. Jak poznáme, že se člověk doopravdy změnil? Začne se chovat jinak a u toho chování už navždy vydrží. Je to jako s vyléčeným alkoholikem, také už jedná jinak a nikdy se už k lahvi nevrátí.
Já těch druhých šancí dostala
Když jsem nad tímto tématem přemýšlela, pořád se mi v mysli objevovalo, kolik druhých šancí jsem dostala já. Začala jsem nad tím bilancovat. Ono jich vlastně tak málo nebylo. Třeba když jsem v osmnácti s čerstvým řidičák zlikvidovala našim felicii, která byla na odpis. Člověk by si řekl, už mi auto nepůjčí. Půjčili. Dostala jsem znovu důvěru. Od té doby jsem si dávala velký pozor, ale stejně se mi stalo, že jsem urazila zrcátko. A auto jsem stejně pak znovu dostala půjčené. Nebo když jsem se ve svých téměř třiceti letech po nepodařeném vztahu vrátila domů s dluhy. Dostala jsem novou šanci se postavit na vlastní nohy. Rodiče mi poskytli zázemí. A pak znovu, když jsem skončila s poporodní depresí v nemocnici. Tehdy to vypadalo beznadějně. Šance, že se z tak vážného stavu uzdravím, byly nízké. Ale stalo se. Tehdy jsem se té šance chopila s pokorou. Poslouchala jsem odborníky, brala léky a dělala to nejlepší, co jsem si myslela, že mě z těch stavů dostane. Dodnes to považuji za malý zázrak. Poznala jsem tam spoustu lidí, ale byla jsem jedna z mála, kdo se doopravdy uzdravil a dnes žiji plnohodnotný a velmi úspěšný osobní i profesní život.
A víte, co je na životě nejkrásnější? Teď mě napadá, že každý nový den je takovou malou novou šancí. Šancí, že něco ve svém životě třeba změníme nebo šancí, že nás potká něco nového. To je na životě to kouzelné.
Je jen na nás, zda druhé šance budeme dávat. A také je jen na nás, zda druhou šanci využijeme my pro svůj život. Vždy jsem byla založením optimista a snílek, proto budu druhé šance hájit. Vždy je naděje, že druhá šance povede k něčemu krásnému. Jen pozor na bolavé srdce!
Zdeňka Mičková
