Článek
V té době jsem se naučila, jak chutná samota. Domů jsem mohla za manželem a za dětmi jen na víkendy. Celé týdny jsme měli v nemocnici program. Začínalo se rozcvičkou, pokračovalo se úklidem, snídaní, terapiemi. Práce na sobě. A k té práci na sobě patřila i samota. Odpoledne jsme měli vždy volné na vycházku, a tak jsem hodně chodila. Zprvu, abych se zabavila a nebylo mi smutno. Doma na mě čekala dvouletá holčička a čtyřměsíční kojenec a můj muž, který se o ně staral. Tenhle druh samoty byl hořký a bolavý. Nemožnost být s nimi mi trhala srdce. Ale věděla jsem, že se potřebuji ze všeho nejdřív uzdravit, abych doma vůbec mohla být co platná.
Pak se vše změnilo
Ta samota, která pro mě zprvu byla hořká s sebou nesla nejrůznější pocity. Pocity strachu, sem tam úzkosti. Otevíral se přede mnou nový svět, který jsem moc neznala. Kdo mě znal z dřívějška, tak věděl, že jsem nikdy sama moc dlouho nevydržela. Když skončil vztah, začal zase jiný. Prostě jsem vždy potřebovala mít někoho po svém boku. Neustále svůj život něčím a někým vyplňovat. A přitom všem jsem byla jen na útěku sama před sebou. To mi došlo v té nemocnici, kde jsem se učila být sama se sebou a svými depresivními myšlenkami. Chtělo se mi tak moc utéct, ale nebylo kam. Ruce se mi klepaly, když mi snižovali dávky léků a já měla absťák. Našla jsem si tam posléze kamarády. Ale to bylo až v době, kdy se mi příchuť té samoty začala měnit z hořké na sladkou.
Sladká samota?
Tam na tom lůžku v té nemocnici nebo při procházkách sama se sebou jsem měla možnost začít naslouchat opravdově sama sobě. Měla jsem tolik času sama na sebe. Mohla jsem najednou nahlédnout na všechny svoje strachy, kolik jsem jich jen měla. Strach z toho, že za nic nestojím, strach ze samoty, ze selhání, z toho, že nikdy nebudu dost. A jak jsem jim, tak hleděla zpříma do očí, začaly se ty strachy rozpouštět. Vše to bylo jen v mé hlavě. Po dvou měsících práce na sobě a hospitalizace v Kosmonosech se mi podařilo se jakž takž uzdravit. Říkám jakž takž, protože práce na sobě nikdy nekončí. Dnes je mi líp než kdykoliv jindy v mém životě. Věřím si, nebojím se sebe ani svých strachů a čelím životu s hlavou vzpřímenou. Po té zkušenosti vím, že mě jen tak něco nezlomí.
A když mi ostatní známí z nemocnice píší, jak jsem to udělala, že se mi podařilo se uzdravit? Moje odpověď je: sladká samota. Pomůže vám poznat sebe sama a svoje traumata tak, jako nikdo. Samota je někdy děsivá, čelit svým myšlenkám a svému nitru může být strašidelné. Co teprve čelit svému svědomí? Ale v důsledku může být samota i léčivá. A nakonec může být i sladká.
Tak na sladkou samotu!
Zdeňka Mičková
