Článek
V jednom ze svých předchozích článků jsem říkala, že jsem štěstí našla uvnitř sebe. Uvědomila jsem si, že když nepřivedu na svět děti, budu žít šťastně i bez nich. Po letech, které byly jako na houpačce, se mi podařilo nalézt svoje štěstí. Jak jsem to udělala?
Kde všude jsem štěstí hledala?
Tak tahle část bude poměrně dlouhá. Nevím, jak to máte vy, ale myslím si, že většina lidí je nastavená tak, že chce být v životě šťastná a dělají pro to vše. I já to odjakživa chtěla, ale vždy jsem vnímala, že mi v mém životě něco chybí. Jako bych byla neúplná. A tady začnu s tím výčtem, kde všude jsem hledala štěstí.
Jakmile jsem byla na to dost velká, začala jsem štěstí hledat ve vztazích. Myslela jsem si, že najít toho životního parťáka rovná se definice štěstí. Z omylu mě vyváděl jeden nepodařený vztah za druhým. Co jsem dělala špatně? Myslela jsem si, že je to ten druhý, kdo mě učiní šťastnou. Nemohla jsem být dále od pravdy. Dneska, kdy jsem šťastně vdaná, už vím, že moje štěstí mám ve svých rukou jen já. Ale musela jsem si hodněkrát léčit své zlomené srdce, abych pochopila.
Dál jsem štěstí hledala v kariéře. Nějak jsem si myslela, že když budu úspěšná a budu vydělávat hodně peněz, naplní mě pocit štěstí. Teď si myslím, že jsem se do té profesní úspěšnosti už dostala, ale pocit naplnění se nedostavil.
Pak jsem zkoušela ezoteriku. Třeba je na světě něco, co nevím, co když na to přijdu, mi ten pocit štěstí dodá. A tak to začalo. Tarotové karty, výklady, holotropní dýchání, léčení pomocí energií, rodinné konstelace atd. Vyjmenujte cokoliv ezoterického, většinu těch věcí jsem vyzkoušela. Chvíli jsem byla nadšená, že jsem objevila něco nového. Ale ten pocit nadšení zase vyprchal.
Kde jsem to štěstí našla?
Když jsem sekla s ezoterikou, uvěřila jsem v biblického Boha a nechala se pokřtít. Ale pozor! Ani víra není ten klíč. Znám tolik zahořklých křesťanů. Ani víra sama o sobě ale není zárukou štěstí. Uvědomila jsem si, že člověk může chodit do kostela, a přesto v sobě nosit stejnou bolest jako předtím. Tudy cesta tedy také nevedla. A tak jsem se upnula na to založit rodinu a mít děti. Jakmile budu mít děti, budu šťastná, říkala jsem si. Dělají to tak všichni. To musí být ten pravý smysl života, tam bude zakopaný pes. Tak jsme se snažili, roky plynuly a já pochopila. To štěstí hledám pořád někde kolem sebe. Co když to štěstí je ve mně? Co když to je v mém úhlu pohledu na svět? Co když to není nic hmatatelného, ale prostě jen způsob, jakým svět vnímám a koukám na něj? A to se mi potvrdilo.
Po porodu druhého dítěte jsem skončila s poporodní depresí v psychiatrické nemocnici. Tehdy jsem si skutečně přišla na dně. Učila jsem se znovu fungovat s rozházenými hormony a bincem v hlavě. Ale nakonec se podařilo. Nevzdala jsem to sama se sebou a teď můžu opravdu zodpovědně říct – zkusila jsem snad téměř vše, co by ke štěstí mohlo vést – vše vnějšího, na co si člověk vzpomene – a výsledek byl takový, že jsem to štěstí našla sama v sobě. Dnes už nehledám štěstí v tom, co mi život jednou přinese a čeho třeba dosáhnu. Objevila jsem, že bylo celou dobu tam, kam jsem se dívala nejméně – uvnitř mě.
Zdeňka Mičková
