Článek
Koníčky, seberozvoj. Ale ať se snažím, jak chci, pořád mám pocit, že prostě nejsem dost. Vždy je někdo víc. Chytřejší, štíhlejší, atraktivnější, úspěšnější, zamilovanější. Ano, možná je kořen problému v tom, že se srovnávám s druhými. Ale někde taky musí ležet příčina. Každý jsme jiný. Každý máme ten důvod jinde. Dost často v tom je taková ta podmínečná láska. U mě tomu tak bylo. Budu tě mít rád, když…a to je pěkně zrádný. Udělalo to ze mě poslušného pejska, který se snaží si lásku zasloužit. Ještě udělám toto a pak tamhleto a pak mě konečně bude mít ráda/rád. Omyl. Byla to past. Iluze.
Začnu u sebe
Možná bych měla zvolit cestu sebereflexe říkala jsem si. Ale tu jsem pořádně neměla, dokud se nenarodila moje první dcera, první dítě. A i pak jsem s tím bojovala. Po porodu na mě vlezla poporodní deprese. Neměla jsem s tím zkušenost. Brečela jsem, starala se o malé dítě, nenáviděla jsem se. Vystřídaly se u mě snad všechny možné pocity. Trvalo to dlouhé měsíce, než mi došlo i díky intervenci mého manžela, že tohle není normální. Tak jsem šla poprvé k psychiatrovi. Dostala jsem léky a skutečně jsem se začala cítit líp. Ale tehdy jsem nechodila na terapie. Hormony se zklidnily. Jenže uběhlo pár měsíců a já opět otěhotněla. Druhý porod byl stejně strašný jako první, ještě horší, ale nerovnalo se to tomu, co teprve mělo přijít. Jestli jsme po prvním porodu brečela a byla lítostivá, tak teď jsem nemohla vstát z postele. Pocit, že jsem k ničemu, nedokážu se postarat ani o dítě, a to jsem měla druhé. Nízké sebevědomí. Pak začali přicházet i sebevražedné myšlenky. To už jsem věděla, že to nezvládnu. A opět zakročil můj manžel. Já se styděla, ale díky němu jsem sebrala odvahu a šla tam znovu.
Jak to pokračovalo?
Léky, první hospitalizace, propuštění po čtrnácti dnech. Byla jsem stabilizovaná, mohla jsem začít fungovat. Začala jsem. Ale co jsem nezačala, tak naplňovat doporučení chodit pravidelně na terapie. Podcenila jsem to. A tak jsem byla zpět v nemocnici. Ládovala jsem se ne jedním, ale rovnou ca deseti léky. Pak mi je začali postupně vysazovat a já měla absťáky. Seděla jsem na lavičce v parku a klepaly se mi ruce. Ale chodila jsem na terapie. Učila jsem se o sobě mluvit. To mi bylo třicet osm. Tehdy jsem teprve začala být k sobě upřímná. Věděla jsem, že jiná cesta není. Těch špatných přesvědčení a lží, kterým jsem o sobě uvěřila bylo až moc. Tam jsem se zcela nevyléčila. Ale byl to začátek mého uzdravování. Dnes jsou to čtyři roky od hospitalizace a já se cítím dobře jako nikdy. Pomohla mi odvaha začít o sobě mluvit a sebereflexe. Taky příběhy a průšvihy, kterými si prošli jiní. Nebyla jsem na tom tak zle.
Teď už jsem dost
Je mi čtyřicet dva. Trvalo to dlouhé roky, ale když mi bylo čtyřicet, seděla jsem jednou takhle v práci. Vyřizování objednávek a nabídek. Většinou bylo práce dost a mě to naplňovalo. Ale přišlo klidnější období a já byla nervozní. Pak jsem seděla na židli a najednou mi to došlo, osvícení! Vždyť já jsem dost, i když zrovna nic nedělám. Moji hodnotu neurčuje to, co zrovna dělám, co jsem zvládla a čeho jsem dosáhla. Tohle zdaleka není konec. Myslím, že je to teprve začátek. Uvědomit si, že jsem dost. Staré vzorce myšlení a chování mají tendenci se opakovat a vracet. Ale já se nedám. Slíbila jsem to sama sobě.
Tak na sebelásku!
Zdeňka Mičková
