Článek
Kolik já udělala v životě blbostí. Když je vám dvacet, tak se to tak nějak předpokládá, že budete dělat omyly a přešlapy. Ovšem, když je vám třicet, tak už druzí občas začnou kroutit hlavou. A víte co? Nelituju žádného ze svých rozhodnutí ani přešlapů. Všechny z nich ze mě udělaly člověka, jakým jsem dnes. A pro co jsem se v životě rozhodla a udělala možná chybu? Sepsala jsem namátkou pár věcí, a nakonec jich je přesně deset, jako bych to plánovala.
Studium školy, které vybral můj otec
Odjakživa jsem milovala zvířata. Chtěla jít studovat veterinu, když mi před přijímačkama na gymplu, doktor nedal potvrzení. Důvod byl jasný – alergie na zvířecí chlupy. Dlouhé roky jsem jezdila na koni, hrála si s babiččiným psem a nic. A teď, když na to přijde, objeví se toto. Neměla jsem záložní plán. Na medicínu jsem nechtěla. Tak otec rozhodl za mě. Půjdu studovat ekonomii, tak jako on. Fakt, že jsem propadala v prváku z matiky a lítala v ní jako nudle v bandasce, spravilo několikahodinové doučování stařičkým profesorem v důchodu. Byl milý a laskavý a já se díky němu matiky nejen přestala bát, ale nakonec jsem jí přišla na kloub. Odmaturovala jsem a udělala přijímačky na všechny vejšky, kam jsem se hlásila. Byla to chyba, že jsem neměla záložní plán? Byla chyba, že jsem nad sebou víc nepřemýšlela? Nedala si ten čas přijít na to, co by mě jiného bavilo a přijala jsem plán svého otce? Nemyslím si. Získala jsem titul, který mi později otevřel mnohá dveře, a i díky němu mám dnes velmi dobré zaměstnání. Ano. Mohla jsem jít třeba studovat češtinu, překladatelství a psaní. Jenže na to, že by mě toto bavilo, jsem přišla až ve svých čtyřiceti letech. Občas prostě nemáme hned odpovědi na všechny naše otázky. Někdy není špatně se jen nechat navést na tu danou cestu.
Milovat až to bolí
Hledat lásku jako svoje osobní naplnění. Byla to chyba? Ano, veliká. Zopakovala bych si to znovu? Kdykoliv. Možná se ptáte proč, když to bolelo a přišla jsem tak o iluze. Jenže já jen díky tomu pochopila, o čem vztahy a láska opravdu jsou. Že to je o vzájemném dávání a braní, o respektu, o toleranci, trpělivosti a hlavně – o rozhodnutí. Díky tomu jsem pochopila, že láska není ta počáteční chemie, přitažlivost, zalíbení, okouzlení. Láska je rozhodnutí. Někdy o tom napíšu víc. Těch láskopádů jsem měla hodně. Ne jeden, dva, ani tři ani pět. Opravdu hodně. A bolelo to. Ale jako by každá z těch bolestí ze mě vytesali člověka, kterým jsem dnes.
Odejít z korporátu
Nastoupila jsem tam po škole. Nadnárodní koncern. Známá značka. Otevírala se přede mnou zářná kariéra. Šéf malý holohlavý francouz, který si nestříhal nehty, ale okusoval si je a s oblibou na mě přehazoval svoji práci. Byla jsem mladá, výkonná, ambiciózní. Nechala jsem si to líbit. To nebyla práce od devíti do pěti, ale od nevidím do nevidím. Nemohla jsem odejít, kdy jsem chtěla. Bylo třeba tu práci dodělat. Já ji měla ráda. Rychle jsem se učila. Ale vybralo si to svou daň. Začalo mi být fyzicky i psychicky čím dál tím hůř. Můj pracovní vztah s Francouzem se přehoupl z pozitivního do vzájemné averze. Věděla jsem, že budu muset něco změnit. Tehdy si mě zavolal Francouzův šéf, bude se otevírat pobočka na Slovensku – vezmu vás tam s sebou. Úžasná nabídka. Možnost být u zrodu nové pobočky, něco dokázat. Byla jsem tak na dně, že jsem to nedokázala přijmout. Dala jsem výpověď a odešla. A dlouho hledala novou práci. Byla to chyba? Možná? Nevím, cesta mě dovedla k dalšímu rozhodnutí.
Odejít z Prahy
Kromě práce se mi rozpadal i osobní život. Rozhodla jsem se to zabalit. Ne svůj život. Ale vše. Ukončila jsem vztah, od partnera jsem odešla, když nebyl doma. Přijela pro mě kamarádka. Sbalili jsme věci a odvezla mě domů k rodičům. Nedokázala bych odejít, když byl doma. Jednak to bylo těžký, druhak jsem se ho bála. Netušila jsem, jak by reagoval. Odejít ze vztahu byla velká věc. Ale ještě větší bylo odejít z Prahy. Několik let jsem tam studovala a žila. Brala jsem Prahu jako otevřenou cestu ke svým úspěchům. Co budu dělat u nás na maloměstě? Ta otázka mě trápila, ale věděla jsem, že se musím vrátit zpět. Zpět ke svým kořenům, abych mohla najít sebe sama.
Přestat dávat víc než druzí
Tohle je za mě jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělala? Výsledek? No nemám téměř žádné kamarády. Haha. Je to tak. Já většinou byla ta, kdo jim psal, zajímal se, organizoval setkání. Neustále jsem někam za nimi jezdila. Pak přišel čas, kdy mě to přestalo bavit. Zkusila jsem ubrat. Nepsala jsem už tolik jako předtím. Nevolala jsem tak často. Nejezdila tak často. A tak se většina mých vztahů rozplynula do prázdna. Lituju toho? Ne! Ukázalo mi to, že ty vztahy za to nestály, abych do nich tolik investovala. Teď mám pár známých, možná jednu dvě kamarádky. A stačí mi to. Našla jsem tu nejlepší kamarádku sama v sobě. A toho nejlepšího parťáka ve svém manželovi.
A tady jsem se rozhodla své chyby, omyly a rozhodnutí pro dnešek stopnout, aby to nebylo moc dlouhé. Na shledanou u příštího článku.
Zdeňka Mičková
