Článek
Minulost ovlivňuje každého
Některé ze vzpomínek z dětství bolí i po letech. Nejsem plačka, ale když o těch věcech začínám mluvit, tak se mi slzy dostávají do očí. Chodím na terapie čtyři roky. Přesto, když odejdu z této, kde jsme po letech otevřeli minulost, dostane se ke mně nové uvědomění. Pochopení toho, proč se nyní chovám tak, jak se chovám. Mám potíže plakat i se zlobit, protože jsem jako malá holka vnímala silné emoce svých rodičů a sama sobě jsem řekla, že to jsou bubáci. A když jsem si toto uvědomila, pak přišla hluboká úleva a příval energie. Došlo mi, že tohle jsem nebyla já. Byl to jen nějaký naučený vzorec chování.
Když jsem pak nad tím přemýšlela o mnoho později, napadlo mě, že podobné věci určitě prožívá mnohem více lidí. Kolik z nás je opravdu takovými, jakými máme být a kolik z toho jsou jen nánosy, vzorce chování, které jsme přijali jako malí? Hodné holky a kluci, kteří se snažili získat lásku a uznání rodičů. Nebo jsme tvrdí, protože přece pláč je slabost.
Pochopit, ale nerýpat se v minulosti
Minulost je něco, co nás utváří. Díky ní jsme tím, čím jsme. Ale kolik z toho převzatého chování je nám skutečně ku prospěchu? A kolik z toho nám škodí? Nejsem pro rýpat se v minulosti a pokud bych neskončila po porodní depresi v péči terapeuta, tak bych to ani neřešila. Ale připravila bych se tím o novou, lepší budoucnost. Díky pochopení toho, co a proč mě utvářelo. Snažila jsem se získat lásku, protože jeden z rodičů nebyl přítomný. A já si myslela, že ho svými výkony a úspěchy přiměji věnovat mi víc času. Tak moc jsem po tom toužila, až to zdeformovalo moji osobnost. Dlouhé roky jsem pak žila se syndromem hodné holčičky bez pevně vytyčených hranic. A to samozřejmě ovlivňovalo celý můj život. Ovlivňovalo to můj osobní život i ten pracovní. V osobním se to projevovalo sérií milostných katastrof, v pracovním neschopností nastavit zdravé hranice.
Rozhodnutí je na nás
Na závěr se s vámi chci podělit o zajímavou myšlenku. Mnoho dobrých i těch zlých lidí si nese těžké dětství. Rozdíl často nespočívá v tom, co prožili, ale v tom, co se svým příběhem udělali.
Nejde o to, co se nám stalo. Jde o to, jak se k tomu, co se nám stalo, postavíme. Zlomí nás to? Nebo nás to přivede k pochopení, odpuštění, a nakonec nás to posílí? Naše minulost nás utvářela, ale nemusí nás definovat. A právě v tom je ta naděje.
Tak na dobrou budoucnost!
Zdeňka Mičková
