Článek
Sestry vás tam sledují a hodnotí, nic jim neunikne. Všímají si, kdo se trochu snaží fungovat nebo kdo je úplně apatický a odevzdaný. Druhý den přišla na pokoj nová. Velký rozruch. Paní Kleinová. Plakala a to hodně. Ale bylo vidět, že bojuje. Tolik koncentrovaného smutku jsem dlouho neviděla. S něčím drobným jsem jí pomohla. Pak šla dokonce do jídelny na oběd, ale smutek ji stahoval natolik, že nebyla schopná skoro nic pozřít. Co si tak matně vybavuji bylo jen že plakala, že přišla o všechno a neustálé otázky, co s ní bude. V tom svém neštěstí jsem si najednou nepřipadala tak sama. Bylo mi jí líto. A tak jsem se snažila být na ní tak milá, jak jen mi to můj stav dovoloval.
Jednoho rána za mnou přišla sestra a povídá: „Paní Mičková, vy jste dobrá. Paní Kleinová na vás hodně reaguje, je na tom špatně, ale moc hezky o vás mluví. Dáme vás na společný dvoulůžák.“ Tam jsem byla i při první hospitalizaci. Pokoj s vlastním sociálním zařízením. Vybavený nábytkem jako ze zámku a k tomu tam byly krásné fialovo růžové závěsy. A jestli si něco v blázinci přejete, pak je to mít soukromí a vlastní sociální zařízení. Souhlasila jsem.
A tak se z nás staly přítelkyně
Jmenovala se Lída. V době, kdy mě bylo třicet osm, jí bylo jen o deset víc. Z nového pokoje byla nadšená. Záhy však na ní padl stejný splín jako předtím. Přišel pláč a otázky, jak to všechno zvládne. Nevyzvídala jsem. Věnovala jsem se svým omalovánkám, kterými jsem si krátila dlouhou chvíli a snažila se nabírat energii. Deprese z vás energii vysává, tak jsem hledala jakékoliv způsoby, jak být v klidu a dobíjet baterky. Když Lída doplakala, utřela si oči a podívá se na mě: „A ty jsi tady vlastně proč?“ Povídala jsem jí o tom, že mám doma rodinu, čtyřměsíčního kojence a že mi bylo tak zle, že jsem už na světě nechtěla být. Vypověděla jsem jí svůj příběh a Liduška začala brečet. Litovala mě, soucítila se mnou. Přišla mě obejmout. Mohla jsem si zblízka prohlédnout kdysi zřejmě svalnatou ženu, nyní vyhublou, svaly na ní visely, stejně tak oblečení. Na tváři se jí rýsovaly hluboké vrásky. Její vlasy vypadaly křehce a jemně. Sebrala jsem odvahu a zeptala se, co se stalo jí. „Já jsem úplná kráva.“ Polkla jsem. Čekala, co tak hrozného provedla. A tak začala vyprávět svůj příběh. Měli s manželem firmu. Rozvedli se. Ona toužila po lásce, nechtěla být sama. Začal jí psát nějaký cizinec. Pak jí psal, že se dostal do potíží a potřebuje peníze. Zamilovaná Liduška posílala, protože mohla a měla. Čehož se cizinec zřejmě dovtípil, a tak jí posílal jeden katastrofický scénář, co se mu přihodilo, za druhým. Liduška mu naposílala miliony. Všechny své úspory, a dokonce i firemní peníze. Firmu musela zavřít. A svůj byt prodat. Cizinec se už neozval. Liduška se zhroutila. Ve svém věku, bez manžela a bez dětí, na které kvůli kariéře nebyl čas, zůstala sama. A přitom toužila jen po lásce.
Jak to dopadlo?
Dodnes jsem nepochopila, jak někdo může mít žaludek na to využívat, tak hodné a milující lidi. Ano, je to naivita. Není to zdravé a je to nemoc. Ale ta ženská milovala tak moc, že rozprodala všechen svůj majetek, jen aby pomohla někomu v nouzi.
S Liduškou jsme chodili na kávu. Nejprve v areálu, když jsme získali sebevědomí, šli jsme na kávu i dál. Mimo areál. Rychle jsem se zlepšovala a byl mi nabídnut pobyt na oddělení K20 specializované na intenzivní terapie, které jsem potřebovala. Od Lidušky jsem se odstěhovala. Bohužel jsme si nevyměnili čísla. Naposledy jsem ji viděla v areálu asi tři týdny potom, co jsem se přestěhovala. Zoufalá, hubená, nešťastná. „Zdeničko, zakázali mi jezdit domů…“slzy ji vstoupily do očí. „Liduško, co se stalo?“ „Chtěla jsem doma skočit pod vlak.“ Řekla jsem jí, že jsem ráda, že to neudělala, záleží mi na ní. Plakala. Odstranila si prodloužené vlasy a vypadala teď ještě křehčí než předtím. „K čemu mi budou, je ze mě bezdomovec, nebudu mít ani peníze na to chodit na pravidelnou údržbu.“
Dodnes nevím, jak její příběh dopadl. Občas si na ni vzpomenu. Doufám, že pochopila to, co tehdy ještě neviděla – že její hodnota nikdy nezávisela na tom, kolik dala druhým ani kolik toho ztratila. Byla cenná a úžasná už tehdy, když seděla na nemocniční posteli a mezi všemi těmi slzami jen toužila po tom, aby ji měl někdo rád.
Jména a některé detaily v článku jsou záměrně pozměněné.
Zdeňka Mičková
