Článek
Bylo jí dvacet sedm. Říkejme jí Alice. Rozvedená maminka krásné pětileté holčičky. Do té doby jsem se nikdy nesetkala osobně s někým, kdo se fyzicky poškozuje. Na první pohled to byla sympatická mladá holka dokonce na mě působila poměrně dost sebevědomě. A taky tvrdohlavě. Až když si vyhrnula svoje rukávy, pochopila jsem, že má problém. A to velký.
Proč to dělala?
Nepatřila jsem mezi skupinku holek, se kterýma se vybavovala. Přeci jenom jsem byla poměrně o dost starší. Dlouhou dobu jsme se jen míjeli na chodbě. Ale byla mi něčím sympatická. Působila celkem sebevědomě, na rozdíl od nás ostatních, kteří buď vůbec nevstali z postele, nebo se belhali po chodbách jako tělo bez duše. Já měla samozřejmě své problémy. Snažila jsem se fungovat a zlepšovat se, abych brzy mohla jít domů za dětmi. Čekala na mě dvouletá cácorka, čtyřměsíční kojenec a manžel, který se doma mohl přetrhnout, aby zajistil děti i domácnost. Přesto jsem se vždy snažila i zajímat se o ty druhé. Vystoupit ze sebe. Jsem hodně empatický člověk a nebylo mi jedno, jak komu je. Nebyly mi lhostejné ženy, které tam se mnou byly. Každá jedna měla za sebou pohnutý příběh a diagnózu, se kterou bojovala. Stejně tomu bylo i s Alicí. Moc mě zajímalo, co ji potkalo a proč si sama dobrovolně způsobuje takové trápení.
Jednou se stalo, že ji ke mně na pokoj přivedla holčina, se kterou jsem se dost bavila. Seděli jsme tam tři. Povídali jsme si, zajímal je můj příběh. Tak jsem jim vyprávěla své trable s poporodní depresí a úzkostmi. Zasáhlo je to. Byli jsme na jedné lodi. Každá měla svou bolístku. A pak jsem mluvila s Alicí. Ležela mi na srdci, řekla jsem ji, že je moc statečná a mám ji ráda. A ona začala vyprávět, o svém nepovedeném vztahu s matkou, o svém nepovedeném manželství a o tom, jak moc ji svazuje a dusí vina, že nedokázala pro svou malou holčičku udržet funkční rodinu. Pochopila jsem, že jsem právě potkala velmi inteligentní a citlivou ženu, která si kladla mnohé za vinu. Zpětně dle vyprávění mi došlo, že trpěla i depresí. Vyprávěla, že nedokázala zvládat nahromaděné emoce, a tak si začala ubližovat fyzicky, což ji přineslo dočasnou úlevu. Fyzická bolest přebila tu duševní. A pak už nešlo přestat, je to jako droga, říkala, je to návykové.
Jak Alice dopadla?
Mohlo by se zdát, že v nemocnici byla v bezpečí. Ale takový závislý člověk si vždy najde cestu, jak pokračovat ve své závislosti. Jednou jsem šla kolem sesterny. Dveře otevřené. Nikdy nezapomenu ten pohled. Na lehátku seděla Alice, ruce do krve čerstvě pořezané a klepala se. Před sesternou stál hlouček holek. Povídali si. Doneslo se mi, že Alice rozbila na záchodě keramický hrníček, aby si mohla ublížit. Druhý den vyměnili všechny hrníčky za plastové. Když vyšla ze sesterny, chtěla jsem jí povzbudit, říct ji něco milého. Ale dostala jsem od sestry vynadáno. Až později jsem se dozvěděla, že dost často stejně tak jako tito lidé neumí pracovat s těmi negativními emocemi, tak ani s pozitivními. Když jim řeknete něco velmi milého, neumí to zpracovat a ten emoční přetlak vyřeší tím, že si opět ublíží.
Moc bych si přála a doufám, že Alice z toho našla cestu ven. Když mě přeložili na jiné oddělení ztratila jsem s ní veškerý kontakt. Doufám, že v sobě našla sílu se své závislosti zbavit a mohla se tak vrátit ke své malé holčičce a předat ji ze sebe to nejlepší.
Ne všechny lidské osudy jsou šťastné a mají dobrý konec. A já si moc přeji, abychom byli ke svému okolí vnímaví a citliví a dokázali včas pomoc lidem, kteří třeba byť nevědomky volají o pomoc. Já jsem díky Bohu patřila k těm, kterým se dostalo vhodné pomoci, přijala jsem ji a naučila jsem se se sebou pracovat. Dnes žiji opět plnohodnotný a poměrně dost úspěšný a šťastný život. Ale ne vždy tomu tak bývalo, jak se můžete přesvědčit v mých zbývajících článcích.
Jména a některé detaily v textu jsou záměrně pozměněné.
Zdeňka Mičková
