Článek
Kde se tam vzal? Možná nastřádaný za všechny ty roky, kdy jsem si nedovolila ho prožít. Kdy jsem si nedovolila ho naplno procítit a poslouchat, co mi přináší za poselství.
Proč je smutek dobrý posel naděje?
Dlouhé roky jsem si nedovolila prožívat své vlastní emoce. Důsledkem prožitých traumat jsem emoce druhých stavěla nad ty svoje a snažila jsem se je rozklíčovat a uklidnit. Ty druhé. Ne sama sebe. Ale tam v tom klidu na té pohovce se poprvé o slovo přihlásilo moje vlastní nitro. Haló! Já jsem taky tady a jsem taky důležité. Chci, abys mě slyšela. Pomůžu ti lépe pochopit sebe sama. Díky mně budeš vědět, na čem ti skutečně záleží. Díky mně lépe pochopíš, co je pro tebe důležité. Díky mně poznáš své hranice. Já, smutek, nejsem příjemný, já vím, ale jsem tu pro tvé dobro. Jsem důležitý posel. A moje reakce? Já byla překvapená. Nebála jsem se do toho ponořit. Jen jsem tehdy cítila zvědavost a také to, že je potřeba vzít jeho přítomnost vážně. Přijmout ho.
Co jsem tedy udělala?
Každý vám řekne, ať se vypláčete, že se vám uleví. A víte co? Je to pravda. Ale co dělat, když vám to nejde? Mě tehdy hloubka mého smutku překvapila. Nekonečný oceán bolesti přímo uvnitř mého těla? Jak to? Vždyť jsem tak veselá. Tehdy mi nešlo plakat. Sama jsem na terapiích plakala poprvé snad po čtyřech letech. Neříkám, že to je dobře nebo špatně. Je to moje cesta. Prostě každý jsme nějaký. A co jsem s tím smutkem udělala? Dala jsem mu čas. On se teď sám od sebe čas od času přihlásí o slovo a já pláču. Pláču v situacích, kdy jsem dřív jen mlčela nebo se usmívala. Pláču a trochu se u toho i stydím. Ale je to úlevný pláč. Žádná sebelítost. Jen slzy bolesti, které se mění v naději uzdravení. A proč v naději? Protože ten smutek je poprvé konečně v životě slyšen a přijat. A tak může být i pochopen a propuštěn. Právě tehdy se pak změní v něco jiného a přijde uzdravení a naděje.
Tak na odvahu plakat! Nejste v tom sami.
Zdeňka Mičková
