Článek
V poslední době se mi, uprostřed těchto krásných dní, nevím proč, připomíná téma smrti. Možná tím, že už jsem překročila čtyřicítku a vkročila do – doufám – druhého poločasu tady na zemi. Myslela jsem, že jsem se smrtí smířená, že mám vše vyřešené a že to beru jako součást života. Jenže včera mě při myšlence na smrt přepadl strach. Pocit strachu. Pocit, že ještě nejsem připravená odejít, že jsem ještě neviděla všechny svoje sny naplněné.
Co mi vědomí smrti přineslo do života dobrého?
Vím, zní to zvláštně. Ale já, když si pomyslím na konečnost mého života, dodává mi to odvahu. Sílu udělat věci, které bych jinak odkládala. Chuť říct věci, které bych jinak neřekla. Odvahu udělat rozhodnutí, které bych jinak neudělala. Asi i proto čelím s odvahou jednomu odmítnutí mých knih za druhým. Teď tu nevěším hlavu. Dostala jsem pozitivní redaktorský posudek, jen prostě mezi těmi všemi knihami, dali přednost jiné knize. A já si uvědomuju, že právě uprostřed tady toho všeho chci ještě být. Ještě mít možnost vidět své děti vyrůstat, žít dospělácký život. Vidět, jak jsou šťastní a jak dělají i chyby. Vidět svoje vnoučata. To vědomí ohraničenosti života mi dodává odvahu a také větší chuť po životě.
Jak se ke smrti postavit?
Já to mám možná trochu jednodušší tím, že jsem věřící. A tak věřím, že smrtí to nekončí. Jen odložíme svá těla a přejdeme jinam. Ale přesto se mi při myšlence na smrt zasteskne po tomto životě. Jestli si myslíte, že mám univerzální návod, jak se vyrovnat se strachem ze smrti, pak nemám. Jen mě hodně často pronásleduje posmrtná tvář mojí věřící babičky Marty. Ležela v rakvi, a tak krásně se usmívala, až zářila. Bylo to zvláštní ji tak vidět. Zemřela brzy, bylo jí lehce přes šedesát. A odešla nečekaně, plná života a elánu. Život milovala. No, a tak jak se ke smrti postavit? Co když jí zkusím otevřít svou náruč a přijmu ji? Prodýchat ten strach ze smrti, možná to je jen zakuklený strach z neznámého. A mezitím? A mezitím chci žít. Chci dělat odvážná rozhodnutí. Chci jít za svými sny. Milovat své blízké. A nebát se dělat chyby. Prostě žít naplno. A co vy a smrt? Jak se k ní stavíte?
Na závěr se s vámi rozloučím citátem z knihy Veroniky Hurdové – Moje milá smrti – a zároveň tímto tuto knihu velmi doporučuji všem, kdo se trápí ztrátou blízkého, nebo nad smrtí přemýšlí tak, jako zrovna teď já:
„Jsem z hloubi duše přesvědčena, že smrt do života patří. Vědomí smrti nám má ukazovat, jaký život máme žít. Smíření se se smrtí, nám má dodávat jistotu, že kráčíme po správné cestě. Bez smrti není život. Můj milý čtenáři, přeji ti, abys našel odvahu pozvat smrt k sobě domů. Přeji ti, abys ji i ty mohl pozdravit slovy: ‚Vítej, moje milá smrti.‘“
Možná se smrti bojím, ale víc se bojím toho, že bych promarnila svůj život.
Tak na život!
Zdeňka Mičková
