Článek
Tohle téma mám v mysli už nějaký ten čas. Naše vnitřní dítě, naše hravost a to, jak nás ovlivňuje v životě.
Vše, co mě utvářelo
Na dětství mám dobré i špatné vzpomínky. Částečně i kvůli hádkám, které byly doma na častém pořádku, se ze mě stala knihomolka. Utíkala jsem do vymyšlených světů plných fantazie. Už jako holka jsem hodně četla. Milovala jsem to. Jiné holky se navštěvovaly s kamarádkami. Já chodila na návštěvu do knihovny. Lovit a vybírat zajímavé tituly v zapadlých uličkách knihovny pro mě bylo největší potěšením a adrenalinem. Zvlášť když jsem někdy vybírala i jen podle obalu nebo názvu, a ne podle anotace na zadní straně knihy. Ale touto cestou jsem objevila mnohé poklady. Četba mě zásadně ovlivnila. Jako holka jsem samozřejmě četla romány pro dívky, ale přečetla jsem i vše od Foglara. Jeho knihy tehdy výrazně formovaly můj charakter. Milovala jsem prázdniny u babičky a dědy v Boleticích u Děčína. Bydleli ve staré a pěkné vile po Němcích. Dodnes mám barevné vzpomínky na zahradu v květu, dědův sad a voliéru s papouškama. Chvíle, kdy jsem učila mluvit dědovo anduláka a on mi poprvé odpověděl. Chvíle, kdy babička s dědou spolu vařili nebo když jsme spali na zahradě ve stanu. I tam jsem četla a hodně. Tyhle vzpomínky si hýčkám a s láskou se jich držím. Pak jsem kromě knihomolky byla taky premiantka a šprtka. Nejstarší sestra. Ta zodpovědná. Hodná holka. Ale občas jsem taky zlobila, to, když jsem se třeba v patnácti na silvestra, když nás hlídala babička, opila poprvé fernetem. Otec býval hodně zaneprázdněný. Neměl na nás tolik času, kolik bych si představovala. To tehdy bolelo. Stála jsem před zrcadlem a představovala si, že kdybych byla kluk, tak by mě měl třeba radši a víc by se mi věnoval. Tohle všechno mě utvářelo. Udělalo to ze mě člověka, jakým jsem dnes.
Na to dítě uvnitř mě jsem zapomněla
Roky plynuly, já rostla a dospěla. A ke slovu se dostaly naučené vzorce chování. Chtěla jsem si něco dokázat, toužila jsem po uznání, protože tehdy se třeba ke mně dostane ta pozornost, po které jsem tak prahla. Nedostala jsem ji. Nikdo to neocenil. A já vyhořela. Ve vztazích se mi také nedařilo. I když jsem přečetla tolik knih o milostných vztazích, nenaučilo mě to o opravdové partnerské lásce zhola nic. A tak jsem si namlela nos, protože jsem chtěla, aby mě ten druhý učinil šťastnou a nic jsem ve vztahu nedávala. Není divu, že i žádný ze vztahů mi nevydržel. Dnes jsem už (trochu) moudřejší. Práce v korporátu, touha něco dokázat a žádný čas pro sebe. Zapomněla jsem na svoji vnitřní radost. Na to, co mě vždy bavilo. Byla jsem jako duše bez života. Žila jsem, ale bez větší radosti. Radost hledala ve věcech a vztazích, které mi ji přinést nemohli.
Cesta zpět k sobě
Ve svých dvaceti sedmi letech jsem si myslela, že jsem na dně. Začínala jsem znovu. U rodičů. Nechala jsem se pokřtít a tím jsem uzavřela své nekonečné ezoterické hledání. Křesťanská víra mi dávala a dává ten největší smysl. Nastoupila jsem na cestu, kde jsem začala hledat odpovědi v sobě. Začala jsem poznávat své podvědomé vzorce chování, proč se chovám, jak se chovám a a začala jsem se uzdravovat. Myslela jsem si, že teď už půjdu jen nahoru. To nejhorší mě však mělo teprve čekat. S mým partnerem jsme založili rodinu a na mě padla poporodní deprese. Strach, úzkosti, pochybnosti, s tím vším jsem se musela vypořádat. Pomohla sebereflexe, podpora ostatních, léky, hospitalizace. Dnes si myslím, že abychom se museli uzdravit občas si potřebujeme projít temnotou a těžkou chvílí a čelit všem těm lžím, kterým jsem na cestě životem uvěřili.
Většina z nás je nějakým způsobem zraněná, z dětství, z dospívání, ze špatných vztahů. Roky jsem s tou depresí a úzkostmi bojovala. Přišla jsem však na to, že nikdy v tom nejsem sama. Tam uvnitř mě je pořád to malé dítě, které ví, co je pro mě nejlepší. Nejvíc mi pomohl klid a čas sama pro sebe. Začít naslouchat svému nitru pro mě byla úplně nová disciplína. Začala jsem si dělat víc a víc času na to, co mě baví. A tak jsem objevila svůj největší koníček – psaní. Dělám něco, co mi dává smysl. Tvořit cokoliv v životě je jedna z nejkrásnějších a nejvíc uzdravujících věcí na světě. Ta malá Zdeňka tady byla vždycky, ale nikdy jsem ji nedala čas a prostor se projevit. A pak taky uzdravuje láska. Ta opravdová. Láska k sobě, k druhým. Ale o tom zase třeba někdy příště.
Zdeňka Mičková
