Článek
Opravdu jsem si to užívala. A pak slyším vedle sebe: „Je to smutný, ale nejlíp to jde tomu chlapečkovi vepředu.“ Koukám na onoho asi čtyřletého chlapečka a zvedám oči v sloup. Takže my už hodnotíme i malé děti v tom, kdo je lepší? Jsme vůbec ještě jako lidstvo normální? Nebo jsme se tak zasekli v tom krysím závodě jedoucím na výkon, že zapomínáme na zásadní záležitosti života?
Celé odpoledne jsem pak nad tím přemýšlela a bylo mi to líto. Někdo z dospělých, něčí babička, hodnotí věc, kterou ty děti dělaly pro radost. Místo toho, aby si užila ten okamžik a tu momentální radost, tak její mozek analyzuje a vyhodnocuje, kdo je lepší. Myslíte si, že přeháním? Já si to nemyslím. Poslední dny a týdny byly pro mě poměrně náročné a cítila jsem se velmi unavená, dokonce natolik, že jsem si musela dát pauzu i od svého oblíbeného psaní. Ale jsem zpět a v plné síle, a dokonce patřičně naštvaná. Ano, naštvaná na to, jaké peklo jsme schopni si ze života udělat. A díky, Péťo (ona bude vědět, že je to pro ni), že jsme měli chvilku spolu taky tohle téma výkonu nakousnout, hodně mě to inspirovalo.
Kde se to v nás bere?
Milujeme soutěžení, olympijské hry, fotbal, hokej, fandíme. Úspěch. Cvičíme a zvedáme činky. Snažíme se být štíhlí, krásní, chytří, nejrychlejší, nejúspěšnější. Chceme mít nové auto, nové bydlení, líbí se nám nové oblečení. A já neříkám, že tohle všechno je špatně – abych nebyla blbě pochopena. Špatně to podle mě je, když to začne válcovat naši osobnost, začne nám to brát radost ze života. Od začátku roku jsem najela na určitou rutinu v osobním životě, víc cvičení, hlídat si stravu, pravidelné masáže mé nemocné nohy, nasvěcování se lampou kvůli depresím. Týdny plynuly a já se cítila víc a víc vysátá. To, co mělo být udržování rovnováhy v soukromém životě, se zvrhlo v nekompromisní časový rozvrh, který mě stál mnoho sil. Radost se začala vytrácet. Do toho jsem musela zvládat domácnost s dvěma dětmi a šesti kočkami. A pak jsem si řekla dost. Takhle ne. Já chci být především šťastná, a ne za každou cenu splnit nekonečno úkolů. Slevila jsem ze svých požadavků na sebe a pak přišla po dlouhé době opět úleva.
A teď přichází otázka, kde se to v nás bere? Já jsem poté, co jsem si prožila dvouměsíční hospitalizaci kvůli poporodní depresi, velmi obezřetná, co se týká nároků sama na sebe. Jednou jsem byla na terapii a terapeutka se mě ptá: „A kdo na vás tak tlačí?“ A v tu chvíli jsem si uvědomila, že nikdo, že největším nepřítelem jsem sama sobě jen a právě já. Je to paradox. A teď tedy, kde se to v nás bere? Jestli čekáte ode mě jasnou odpověď, tak vás asi zklamu, to říkám rovnou. Ale můžu se pokusit tu shrnout, co jsem za svých cca čtyřicet let vypozorovala. Já si totiž myslím, že se všichni rodíme šťastní a nepokřivení. A jak čas plyne, tak od života a od druhých schytáváme rány. Začneme o sobě pochybovat, začneme se porovnávat. Vzbudí se v nás touha být lepší než ti ostatní. Začneme mít pocit, že nejsme dost milovaní a z nějakého důvodu si začneme myslet, že když budeme dělat toto a ještě tamto, tak to druzí ocení a budou nám dávat svou pozornost a lásku. Myslím, že se s tím nerodíme, soupeřit a soutěžit a neustále se za něčím hnát. Myslím, že nás k tomu okolí a naše prožitky dovedou. Dělají to všichni, tak je to asi normální, ne? A co když normální je třeba pravý opak? Přemýšleli jste někdy nad tím? Pouštíte se rádi s proudem, nebo jdete občas i proti proudu?
Jak poznám, že jedu na výkon?
To víte, že to vy sami víte, že je něco špatně. I člověk, který má slabou intuici a neumí naslouchat sobě samému časem pozná, že je něco jinak. Špatně se vám spí, ze života se vám ztratila radost a vše se smrsklo jen na odškrtávání hromady úkolů. Nutíte svoje děti chodit od tří let na různé kroužky? Někdy mám pocit, že dětem bereme jejich dětství. Ano, neříkám, že nemohou být děti, které vyloženě sami chtějí někam chodit. Ale učit se, růst, rozvíjet svoji kreativitu, k tomu jim stačí pohyb venku, pobyt mezi dětmi v kolektivu a hry. Od šesti let, kdy nastoupí do školy, budou mít povinností beztak dost.
Takže pokud máte pocit, že se váš život smrsknul do jednoho velkého musím, pak jste asi uvázli v síti výkonu. Všichni jezdí na dovolenou, myslíte, že musíte šetřit a musíte tam taky? A kdo vám to řekl?
Je na to nějaký lék?
Univerzální lék neexistuje. Diagnóza nevratná to však není. Paradoxně první krok v léčení začíná už tím, že si uvědomím, že je něco jinak. Jsem smutná, unavená, bez energie, bez radosti a bez elánu do života. Kam se mi ta energie asi ztrácí? Každý máme určité množství energie a pak je zase potřeba dobít baterky. Ale vtipné je, že i to dobíjení baterek se vám může stát otročinou, tak jak jsem o tom psala výše, když jsem chtěla věnovat více času sama sobě. Co nám tedy pomůže to nepřepísknout? Nebudu zde doporučovat konkrétní knihy, ani dávat obecné rady. Takových rad najdete na internetu a v naučných knihách mnoho. Napíšu zde, co z toho začarovaného kruhu pomohlo mě. Naučit se chápat sama sebe. To, kde začínají a končí mé hranice – pochopila jsem i to, že jsem někde hranice neměla žádné. Začala jsem projevovat lásku sama sobě tím, že jsem se začala respektovat taková jaká jsem. Nemám postavu atletky. Nejsem extrovert, který řídí celé oddělení nebo který by chtěl budovat svou firmu. Jsem introvertka, která miluje knihy, svoji rodinu, psaní a život. A to je další věc – znáte svoji vášeň? Je něco, co vás v životě nadchne? Právě to vám dokáže přinést do života tolik energie a radosti a vytvořit tak protipól neustálému tlaku na výkon. A ještě jsem si vzpomněla na jednu věc – když jsem ještě pracovala v obchodě, byly dny, kdy jsem se nezastavila a neustále vyřizovala objednávky a poptávky. A pak přišly dny, kdy bylo ticho a klid. A já byla nervózní. Byla jsem zvyklá podávat výkon. A pak mi to došlo. Já nejsem to, co dělám, to není moje podstata. Já prostě jen jsem a v tom je moje hodnota. Já sama o sobě jsem dost.
Tak co? Půjdete dnes běhat? A budete si u toho měřit čas? Půjdete psát a budete si počítat, kolik slov jste napsali? Vykašlete se na to. Zkuste to dělat jen čistě z radosti z dané činnosti a uvidíte, třeba se vám změní celá perspektiva. Zkuste si někdy položit tuto otázku – co když se snažím v životě tak moc, že zapomínám na to být šťastný a spokojený? Možná prostě stačí i jen tak být.
Tak na zpomalení!
Nejen psaní, ale veškerému tvoření zdar!
Zdeňka Mičková
