Článek
Ze svých vzpomínek – a že si toho moc nepamatuju – si vybavuju, jak jsem seděla v kuchyni na zemi a brečela, zatímco mé děti spaly. Jo, dostat se do těchto stavů s dvouletou dcerou a čtyřměsíčním synem, to nebyl žádný med.
A co mě zachránilo?
Tenkrát mi pohrozil manžel. Já se styděla a bála jsem se jít k doktorovi jako čert kříže. A to přesto, že jsem tam již byla kvůli poporodní depresi po prvním porodu. Já tam přece nemůžu! Téměř čtyřicítka na krku, vystudovaná inženýrka, přece se nepůjdu prosit k doktorovi o pomoc. No, co myslíte, jak to dopadlo? Když manžel viděl mé stavy a to, jak se stydím a trápím, zbylo mu jediné. Postavil mě před rozhodnutí – buď se budu léčit, nebo to náš vztah neodvratně poškodí. Zpětně jsem si uvědomila, že mu v podstatě ani nic jiného nezbývalo. A tak jsem šla. Táhl mě uslzenou přes park, i se čtyřměsíčním miminem v ruce jsem seděla v čekárně. Musela jsem vypadat hrozně, a i díky tomu miminku se mě sestřičce zřejmě zželelo a vzala nás přednostně.
V ordinaci jsem dostala další facku. Obrazně řečeno. Čekala jsem, že dostanu léky. Místo toho jsem dostala poukázku do blázince. „Je to na hospitalizaci“ pravila paní doktorka a jala se obvolávat nemocnice. Manžel byl podpora, chtěl pro mě to nejlepší, a tak doktorka zkoušela a hledala. Naštěstí mě pak našla velmi dobrou nemocnici u Mladé Boleslavi, Kosmonosy, oddělení K20. Je to divný, ale dodneška s láskou na tu nemocnici vzpomínám. Bylo to tam, kde jsem se začala opravdu uzdravovat.
A jak to bylo dál?
Tehdy jsem se dozvěděla svoji diagnózu. Poporodní deprese se překlopila do depresivně–úzkostné poruchy. Je to paradox, ale tehdy se mi poprvé ulevilo. Právě tehdy, když ty divné stavy dostaly své jméno. Bušení srdce, slabost, tíha na hrudi, pocit deky přes hlavu a temné myšlenky, pochyby, nízké sebevědomí… Tohle všechno už někdo znal a pojmenoval a dokázal léčit. Tam jsem se rozhodla, že se uzdravím. Brala jsem léky a poslouchala pečlivě rady lékařů a terapeutů. Chodila jsem na terapie a chodím dodnes a vážně se za to nestydím. Jinak bych o tom asi ani nepsala. Ale chtěla jsem říct jednu věc – vždy je naděje. Kde je nemoc tam je na opačné straně i zdraví a šance, že se vše zvrátí k dobrému. Ta změna tenkrát začala uvnitř mě, když jsem začala věřit tomu, že nemusím zůstat zavřená v blázinci, ale že můžu jednou zase plnohodnotně žít a být tu pro své děti a svého muže. A brzy to budou čtyři roky, co mě z nemocnice propustili. Od té doby spokojeně žiji, starám se o rodinu o děti, pokročila jsem v kariéře a píšu, nejen blog, ale i čtvrtý rukopis.
Tak se nestyďte a nenechte to dojít tak daleko jako já. Kdybych začala s léčbou dříve, nebyla by nutná ani hospitalizace. Vše je řešitelné. Jen mít víru anebo aspoň naději. Zrníčko naděje. Na chřipku si nikdo léky vzít nestydí a když je hůř, jdeme k lékaři. Tak proč nedbat i na své duševní zdraví? A úplně na závěr bych ráda řekla, že se u mě mírné až těžké formy deprese objevovali v podstatě od puberty. Porodem ta stará neléčená traumata jen vyeskalovala a staré rány se otevřely. Proto je dobrá prevence a nic nepodceňovat.
Co k tomu říkají odborníci?
Smíšená úzkostně depresivní porucha mívá chronický průběh a příznaky se vyvíjejí v průběhu týdnů až měsíců. Jsou přítomné příznaky úzkosti a deprese, v žádném období však nedosahují svým počtem, závažností nebo obojím kritérií depresivní poruchy nebo některé z úzkostných poruch. Mezi typické projevy patří obavy do budoucna, kolísání nálady, zvýšené napětí, potíže se soustředěním, pocity podrážděnosti, narušený spánek. Při léčbě bývá úspěšná farmakoterapie a psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie. Cílem psychoterapie je získat kontrolu nad stresujícími podněty, zvládání příznaků, zvýšení sebevědomí a snížení pocitu bezmoci, který s touto poruchou často souvisí.1
1 https://nevypustdusi.cz/2020/08/21/o-zivote-s-uzkostne-depresivni-poruchou-pribeh-miriam/
