Článek
Usměju se na něj a s dobrou náladou ho opustím. A proč ho opouštím s dobrou náladou, když mě tak nepěkně nařkl? Protože přesně na tomhle jsem roky pracovala, abych už nebyla ta hodná a milá holka.
Jste taky tak hodní?
Dlouho jsem si myslela, že když budu vždycky ochotná, budou si mě lidé vážit. Nestalo se. Jen si zvykli, že jsem vždycky k dispozici. To vás pak začnou zkoušet, co vše ještě vydržíte. A přicházeli další a další prosby: „A co kdybys udělala ještě tohle a bylo by dobré zapracovat na tamto a na onom. Jo, a ještě jsme mluvili o tomhle.“ Poznáváte to taky? Já to znám velmi dobře. Dokud na sebe necháme štípat dříví a neozveme se, do té doby z nás bude jen obyčejný špalek. A myslíte si, že to někdo ocení? Kdepak. A co z toho budete mít vy? Možná dobrý pocit, že jste tak svědomití a zodpovědní, ale možná vás taky přepadne časem úzkost a deprese. A taky budete dost unavení. Nevymýšlím tu nic nového, ale mluvím ze své zkušenosti. Na nikoho se nezlobím, ale říkám vám to na rovinu: „Když jste sladcí jako bonbon, nedivte se, že vás lidé využijí a když jednou řeknete ne, bude oheň na střeše.“
Jak poznáme, že jsme se změnili?
No, a proto se v životě musíme naučit chodit a pohybovat. Ne být jen pasivní přijímač a vykonávač úkolů. A taky mág, který umí číst nálady a myšlenky druhých a pomáhat jim. Já zjistila, že je čas na změnu v momentě, kdy se mnou nebylo k žití. Užírala mě deprese, chtělo se mi umřít a úzkost mi svírala hrudník. Neustálé myšlenky na sebevraždu mi taky nepřidaly. Chtěla jsem žít. Ale jak? Tak jsem skončila na dva měsíce v nemocnici a výsledek? Měla jsem pocit, že se pomalu učím znovu chodit. Skládala jsem dílky svého života jako puzzle. Máte traumata z dětství. Musíte na tom pracovat. Co jsem ještě já a co jsou naučené vzorce chování, které mi neslouží? Kde začínají a končí moje hranice? A můžu si vůbec dovolit si je nastavit? Dlouho jsem s tím bojovala a přiznávám, že jsou chvíle, kdy se stále učím. Ale víte co? Víte, jak poznáte, že jste se hodně změnili? Když vám začne být jedno, co si o vás ten člověk myslí, byť je to třeba váš vlastní otec. Vždyť oni mě nikdy v podstatě nepoznali. Nevědí, kdo jsem, jaká mám přání a sny a po čem z celého srdce nejvíc toužím. A já? Je mi to jedno. A to je moje malé vítězství.
A co na to ostatní?
No budou se zlobit, přirozeně. A vztekat. Není po jejich. Přestanou s vámi mluvit. Nebo odejdou. Už nad vámi nemají moc, tak na vás aspoň nahází špínu. A tak se připravte na to, že třeba budete černá ovce rodiny. Lidem, kteří manipulují a využívají druhé se moc nehodí někdo, kdo říká pravdu a manipulovat se nenechá. Budou se divit, co se to s vámi stalo. Jako se to stalo mě. Kde je ta moje hodná holčička? No, já jsem pořád tady, ale na tebe za to vše, co jsi mi provedl a ani se neomluvil – tak na tebe já už hodná nebudu. Protože já musím chránit hlavně sama sebe. Už ne. Pohár přetekl. A víš co? Už nejsem ani tvoje. A myslím, že jsem ani nikdy nebyla.
Tak na zdravé vztahy a sílu odejít z těch špatných!
Zdeňka Mičková
