Článek
Za litr nafty platili řidiči koncem srpna o víc než 13 korun víc než před rokem. Část toho ale nejde za ropou, nýbrž do mimořádných zisků rafinerií. Podle odhadu banky UBS se hrubá rafinérská marže Orlenu dostala na 50 až 55 dolarů na barel, zatímco dlouhodobý normál je kolem 15 až 20 dolarů. Přepočteno na litr to znamená rozdíl zhruba 4 až 5 korun. Tyhle zisky neplatí nikdo jiný než řidiči.
Vláda na tuto situaci reagovala mimořádnou daní, kterou Orlen Unipetrol označuje jako „lex Orlen“. Tato nálepka však zakrývá fakt, že rekordní marže jsou jevem celoevropským. Stejnou otázku si klade celá Evropa a odpověď by proto měla být také evropská.
Co vláda schválila
Vláda schválila mimořádnou sektorovou daň pro rafinerie platnou pro roky 2026 a 2027. Sazba je 50 procent z nárůstu hrubé rafinérské marže proti roku 2025. Základem je rozdíl mezi hrubou marží za rok 2026 a za rok 2025. Ministerstvo financí odhaduje výnos zhruba 5,5 miliardy korun za rok 2026.
Daň se týká firem s ročními příjmy aspoň dvě miliardy korun a příjmy z rafinérské činnosti aspoň 50 milionů korun. V praxi ji zaplatí jediná firma, Orlen Unipetrol, která provozuje obě české rafinerie, v Litvínově a v Kralupech nad Vltavou.
Název „lex Orlen“ se nabízí, protože daň míří na jediného plátce. Orlen Unipetrol zpochybňuje její ústavnost a varuje, že kvůli ní omezí investice do modernizace rafinerií. Jenže když se podíváme za hranice, obraz vypadá jinak.
Rafinerie vydělávají v celé Evropě
Marže u nafty byly začátkem září rekordní v celé Evropě. Plynový olej se obchodoval zhruba o 78 dolarů za barel dráž než ropa Brent. To ukazuje, že vysoké zisky rafinerií nejsou výjimkou jen v České republice, ale šíří se po celé Evropě.
Některé země už začaly přijímat opatření. Portugalsko v červenci schválilo daň 33 procent z mimořádných zisků ropných a rafinérských firem za rok 2026. Polsko chystá daň 60 procent z mimořádných zisků z prodeje paliv a většinu by nesl právě Orlen. První verzi zákona prezident v červenci zablokoval, novou schválil Sejm 18. září a čeká ji ještě Senát a prezident. Vláda země, kde Orlen sídlí, po něm tedy chce víc než ta česká.
V dubnu pět ministrů financí z Německa, Itálie, Španělska, Portugalska a Rakouska vyzvalo k celoevropské dani z mimořádných zisků energetických firem.
Evropská komise zatím vlastní návrh nepředložila, podle ní mohou státy jednat samy. Německý ministr financí ale chce, aby Komise představila možné modely na říjnovém zasedání ministrů financí EU.
EU to přitom v roce 2022 už jednou udělala - zavedla dočasný solidární příspěvek z nadměrných zisků ropných, plynových, uhelných a rafinérských firem. Za roky 2022 a 2023 vybral po celé EU přes 26 miliard eur.
Daň bere jen to, co přibylo
Orlen Unipetrol varuje, že daň ohrozí jeho investice. Jenže daň bere jen nárůst marže proti loňsku, ne běžný zisk. Když nadzisk není, neplatí se nic. Ukázala to i předchozí česká daň z mimořádných zisků. Za rok 2023 na ní Orlen Unipetrol zaplatil zhruba 1,45 miliardy korun, za rok 2024 nic, protože byl ve ztrátě.
Stejný argument přitom zní po celé Evropě. Evropské sdružení rafinerií FuelsEurope tvrdí, že daň z mimořádných zisků podkope investice do bezpečnosti dodávek i do energetické transformace. Je to obhajoba marží celého odvětví, ne česká kauza. Na jednom ale rafinerie pravdu mají: předvídatelnost daní je pro firmy klíčová.
Jenže tu předvídatelnost s touhle daní mají. Běžný zisk, se kterým plánují investice, zůstává celý. Zdaní se jen rozdíl proti loňsku, peníze, se kterými nikdo nepočítal. A i z toho rozdílu jim polovina zůstane. Přitom právě tyhle peníze museli úplně nepředvídatelně zaplatit řidiči u pumpy. A ti předvídatelnost potřebují taky. Pro firmy je nepředvídatelné jen to, kdy a jak stát zasáhne. A to se dá vyřešit.
Pravidlo má být evropské
Když každý stát zdaní mimořádné marže po svém a narychlo, vzniká zmatek. Firmy nevědí, co je čeká, a mluví o „lex“ na míru. Evropské pravidlo, předem známé a stejné všude, by změnilo hru. Nálepka „lex Orlen“ by ztratila smysl. Stejně tak by ztratil smysl závod o to, který stát zdaní víc. Předvídatelnost a jednotnost dají podnikům jistotu.
Kdo jezdí na naftu a benzin, platí rekordní marže
Česko je tu zranitelnější než jiné země. Podíl bateriových elektromobilů u nás dosahuje jen 6 až 7 procent nově registrovaných aut, zatímco průměr Evropské unie je přes 17 procent. Když se rafinérské marže zvednou, odteče od nás do rafinerií víc peněz než ze zemí, kde je přechod na elektromobilitu dál.
Není to náhoda, ale výsledek dlouhodobé politiky. České vlády se přechodu bránily a současná vláda Andreje Babiše chce dokonce zrušit evropský konec prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2035. Evropská komise ho už zmírnila a místo úplného konce chce snížení emisí o 90 procent. Vládě to však nestačí. Každé takové rozhodnutí prodlužuje naši závislost, za kterou se v krizi platí u pumpy.
Není to výčitka řidičům. Většina lidí si nové elektroauto dovolit nemůže a kdo bydlí v paneláku, často nemá kde nabíjet. Je to účet za politiku. A platí ho oni.
Peníze mají pomoct z nafty ven
Druhá otázka je, kam s penězi. Praha i Varšava chtějí výnos použít na snížení cen paliv. Tím se však krize fosilních paliv řeší dotací fosilních paliv. Závislost, kvůli které řidiči platí víc, se tím jen prodlužuje.
Peníze by měly jít lidem, kteří jsou na auto opravdu odkázaní, třeba kvůli dojíždění z venkova. Aby měli čím jezdit jinak, například lepší veřejnou dopravou nebo dostupnějším elektroautem. A na změnu průmyslu, který dnes na ropě stojí. Mimořádný zisk z krize by měl pomoct z krize ven, ne nás v ní udržet.
