Článek
V září 2025 zasáhl ransomware software, který na letištích slouží k odbavování cestujících. Několik velkých evropských letišť muselo přejít na ruční provoz, nejhůř to dopadlo na Heathrow, Brusel, Berlín Brandenburg a Dublin. Žádný členský stát nevyhodnotil tuto událost jako významný ani rozsáhlý přeshraniční incident, což vedlo k tomu, že agentura ENISA ani ostatní členské státy nebyly informovány a koordinovaná správa incidentu neproběhla. Evropský systém tehdy neselhal při práci, on se vůbec nespustil.
Jak ten systém funguje
Pro ochranu před počítačovými útoky je v Evropě vytvořen systém propojených národních týmů, které reagují na incidenty a sdílejí informace. Každý členský stát má svůj vlastní tým, zkráceně CSIRT, který je součástí této evropské sítě. Firmy a instituce musí významné incidenty hlásit svému národnímu týmu. V případě opravdu velkých útoků se používá zvláštní postup EU-CyCLONe pro koordinaci mezi státy. Agentura ENISA sbírá čtvrtletně anonymizovaná souhrnová hlášení, která slouží statistickému přehledu, ne pro rychlou reakci. Celý systém je spuštěn tehdy, když někdo incident označí za významný nebo rozsáhlý.
Strop důvěry
Ta síť měla v roce 2016 dvacet osm členů. Dnes jich má 42 a přes 700 účastníků. Účetní dvůr konstatuje, že budování důvěry se tím stalo obtížnějším, protože blízké vazby mezi všemi členy už nejde udržet. Síť postavená na důvěře vyrostla do velikosti, ve které ta důvěra přestává fungovat.
Stojí za to se zastavit u toho, proč se to stane. Ta síť má sdílet citlivé informace o probíhajících útocích, a ty člověk sdílí tehdy, když ví, kdo je na druhé straně. Dvacet osm lidí se vejde do jedné místnosti a navzájem se znají, sedm set účastníků se znát nemůže. Napsaná procedura osobní znalost nenahradí.
Menší celky, nový problém
Odpovědí na příliš velkou síť je rozdělit ji na menší přeshraniční celky, které se nazývají huby. U sítí je to běžné řešení, protože v malé skupině se lidé znají. Nicméně ty huby nemají dohodnutá pravidla spolupráce ani společnou taxonomii, tedy shodu na významu slov. Jejich role se navíc překrývá s národními týmy a hranice mezi nimi není jasná. Rozdělení ten problém nevyřešilo, jen ho vyměnilo za jiný.
Evropský systém včasného varování zatím pokrývá třináct států a fungují v něm dva huby, ATHENA a ENSOC. Třetí hub s názvem NBCC má financování na rok 2026. Cílem je rozšíření systému na dvacet zemí. Stavba tohoto systému však stále pokračuje, přestože dohody o pravidlech a pojmech zatím chybějí.
Vědělo se to dopředu
To nebylo nic, co by se předvídat nemohlo. Evropský účetní dvůr varoval před vzájemně nekompatibilními systémy a zvýšenými náklady už ve svém stanovisku 02/2023. Bylo to ještě před přijetím zákona, podle kterého se ty huby staví. Jak drahá ta koordinace je, ukazuje zadávací řízení na detekční nástroje, které běželo osmnáct měsíců bez jediné podepsané smlouvy.
Zbývá otázka, proč se ta dohoda o pojmech a pravidlech neudělá jako první. Protože nevyrobí nic viditelného a nedá se u ní uspořádat slavnostní otevření. Kdo na ní trvá, vypadá v očích ostatních jako ten, kdo projekt zdržuje. Postavený hub je naopak vidět a dá se vykázat jako splněný cíl.
Pořadí není detail - nejdřív dohoda, pak stavba, protože obráceně vznikne soustava, která existuje, ale nefunguje.
Zdroj: Evropský účetní dvůr, zvláštní zpráva 19/2026 „Detecting and responding to cybersecurity incidents“, přijata 16. června 2026. Dostupná na eca.europa.eu pod licencí CC BY 4.0.
