Článek
Sudetoněmecký sjezd, který se má konat koncem května v Brně, byl oznámen v listopadu loňského roku. Zprávu přinesla tisková agentura a přebrala ji řada bavorských regionálních médií. Nikde jinde si toho nikdo moc nevšiml. To není překvapivé - jde o každoroční akci, která se po desetiletí koná v Bavorsku a u jejíhož cíle stojí dnes převážně starší lidé se silnými rodinami a ještě silnějšími vzpomínkami. Letos se poprvé koná v Česku, což je historická zajímavost, ale v celoevropském zpravodajském provozu není místo na každou historickou zajímavost.
Pak přišel Okamura.
Koaliční SPD předložila do sněmovny návrh usnesení vyzývající organizátory k zrušení akce. Debata se protáhla přes půlnoc. Okamura na sociálních sítích označil příznivce sjezdu za lidi, kteří se „otevřeně a arogantně stavějí proti českému parlamentu“. Zahraniční tiskové agentury poslaly nové zprávy. Tentokrát je přebral každý - od bavorských regionálů přes vídeňský Der Standard až po CSU, která vydala tiskové prohlášení s odkazem na tři sta tisíc eur, které bavorské koaliční frakce věnovaly na podporu sjezdu.
Bylo to přesně to, co Sudetoněmecké krajanské sdružení potřebovalo. Jen to nemohlo udělat samo.
Sdružení se nachází v situaci, která je společná všem organizacím tohoto typu. Jejich smysl existence - zastupovat vyhnance a jejich zájmy - se s každou dekádou demograficky vyčerpává. Generace přímých pamětníků odjezdu z roku 1946 mizí. Na webu sjezdu organizátoři otevřeně píší, že akce je pro mladší návštěvníky příležitostí pohovořit s těmi, kteří se ještě narodili před vyhnáním. Takový jazyk sám o sobě říká hodně o stavu organizace.
Sdružení si to uvědomuje a v posledních letech vědomě mění identitu. Namísto politické organizace vyhnání se snaží stát kulturním aktérem a mostem mezi Českem a Německem. Výsledkem je mimo jiné tento sjezd - pozvaný nikoli českou vládou, ale občanskou iniciativou Meeting Brno, která od roku 2015 organizuje Brněnský smírčí pochod na místě, kde v roce 1945 zahynulo při pochodu smrti několik tisíc brněnských Němců. Sjezd se tak vědomě rámuje jako gesto smíření ze strany samotných Čechů.
To je strategicky chytré. Ale mediálně to za normálních okolností nestačí na to, aby se dostalo z noticek bavorského tisku.
Ironie celé situace spočívá v tom, kde stojí ideologické tábory. Okamurova SPD je v Evropském parlamentu partnerem německé AfD. Česká krajní pravice se tak staví na barikádu proti akci, ke které by AfD - pokud by o ní vůbec věděla - neměla námitek. Paralelně bavorská CSU označuje chování pražské vládní koalice za „falešný signál“ a „politováníhodné“. Krajně pravicový Junge Freiheit stojí ve stejném šiku jako CSU, a to na straně sdružení.
Okamura věřil, že brání české národní zájmy. Ve skutečnosti udělal nejlepší PR sudetoněmeckému sjezdu za posledních dvacet let. Přivedl k akci pozornost evropských médií, dal jejím organizátorům roli pronásledovaných a zvýšil pravděpodobnost, že se na sjezdu ukáže více lidí, než by se jinak obtěžovalo přijet.
Existuje jedno jednoduché pravidlo platné napříč celou historií menšinové politiky: nejlepší způsob, jak zviditelnit skupinu, která pomalu upadá do zapomenutí, je pokusit se ji zakázat.
Okamura to pravidlo nezná. Nebo mu to bylo jedno.
