Zákony, které čte kromě právníka i počítač. A nepřestávají platit

Třetí díl série o tallinnské studii The Agentic State. V minulých dvou textech šlo o stát z pohledu občana. Dnes se podívám na druhou stranu mince: na pravidla, podle kterých stát rozhoduje, a na to, jak je v Evropě dokážeme dodržovat.

Začnu nepříjemným číslem. Odhady evropských regulátorů ukazují, že náklady na dodržování předpisů spotřebovávají tři až čtyři procenta hrubého domácího produktu. Tahle daň ale nedopadá rovnoměrně. Velká firma má compliance oddělení, právníky a interní auditory. Malý podnikatel platí konzultanta nebo riskuje pokutu, protože si prostě nemůže dovolit držet krok se vším, co se po něm chce.

Tohle se mezi politickými tábory málokdy řekne nahlas. Pravice volá po deregulaci, levice po tvrdším dohledu nad velkými hráči. Pravda je, že obojí lze udělat naráz, jen je k tomu potřeba nový nástroj. Tallinnský dokument ukazuje, jak by mohl vypadat.

První myšlenka se jmenuje machine readable law. Nejde o nahrazení paragrafu kódem, jak se to někdy zlehčuje. Jde o paralelní reprezentaci. Zákon vzniká současně jako tradiční próza pro lidi a jako strukturovaná logika pro stroje. Mezi oběma tvary platí jasná hierarchie. V případě sporu rozhoduje próza, kterou schválil parlament. Strojová forma je nástroj pro každodenní rutinu.

Nový Zéland jede tenhle pilotní program Better Rules Initiative už několik let. Britský finanční regulátor i singapurská centrální banka publikují část pravidel souběžně v právním textu a v formátu, který si přečte compliance software firmy. Výsledek je překvapivý. Soudních sporů o výklad pravidel nepřibývá, naopak. Jednoznačné případy se rozhodují automaticky, a sporné, kterých je v praxi menšina, dostanou víc pozornosti.

Druhá myšlenka jde dál. Studie jí říká adaptivní pravidla v mantinelech. Politické rozhodnutí stanovuje rámec. Konkrétní prahy uvnitř toho rámce může agent v reálném čase aktualizovat. Když parlament rozhodne, že nezdanitelné minimum se má indexovat inflací, není potřeba každý rok schvalovat nový zákon. Agent si vezme oficiální index, propočte hodnotu, a uloží ji do strojové verze pravidla. Velké změny zůstávají v rukou poslanců. Drobnou údržbu dělá systém.

To samé platí pro hladiny ve zdravotnictví, prahy pro veřejné zakázky, kvóty v dotacích. Dnes všechno tohle čeká roky na to, až se otevře novela. Mezitím se mezi zákonem a životem otevírá mezera, kterou zaplňují právníci, výkladová stanoviska a soudy.

Třetí myšlenka mě nadchla nejvíc, protože je v ní opravdu úleva. Dokument tomu říká minimal disclosure, maximal assurance. Princip je následující. Firma místo toho, aby státu posílala hromadu reportů s citlivými daty, vygeneruje kryptografický důkaz, že podmínku splňuje. Regulátor dostane signál ANO nebo NE. Surová data nikdy neopouštějí firmu.

Britský HMRC, britská FCA a singapurská MAS to už v dílčí podobě používají. Firmy ušetří čas, regulátor získá silnější garanci, a citlivá data nepřibývají v žádném státním registru, který by někdo mohl prolomit. Pro malého podnikatele to znamená konkrétní úlevu. Nemusí už platit konzultanta, který mu pomáhá vyplnit dvacetistránkový formulář. Stačí mu nástroj, který sám ověří, že odvedl správně daně, a pošle státu důkaz.

Tady nesmí být naivita. Tallinnská vize popisuje hezky znějící konec, ale cesta k němu je zaminovaná.

První otázka je, kdo píše strojovou formu zákona. Když ji bude psát ministerstvo, hrozí, že úředníkův výklad přebije parlamentní vůli. Když ji bude psát soukromý dodavatel, hrozí ještě horší věc. Strojová verze se totiž v praxi stává tou účinnou, i když právní text říká něco mírně jiného. Politická kontrola nad tím procesem je naprosto klíčová a studie to neřeší dost konkrétně.

Druhá otázka je interoperabilita. Pokud bude každý členský stát mít jinou strojovou syntaxi, vrátíme se k roztříštěnému evropskému trhu. Machine readable law dává smysl jen tehdy, pokud na něm Evropa pracuje společně. Tahle role by mohla a měla připadnout Evropské komisi, ne ve smyslu byrokracie, ale ve smyslu společného standardu.

Třetí otázka je férová dostupnost nástrojů. Pokud bude agentická compliance dostupná jen velkým firmám, výsledek bude opačný, než po jakém voláme. Veřejná infrastruktura, otevřená pravidla, standardizovaná rozhraní, abys jako malý podnikatel mohl koupit hotový nástroj za rozumné peníze, ne na zakázku za miliony.

Pokud někoho zajímá, kde tahle agenda zapadá do politického spektra, odpověď zní: u nás v Evropě v progresivně liberálním středu. Spojuje tři věci, které k sobě dnes málokdo dává. Snížení regulační zátěže pro malé hráče, posílení reálné kontroly nad velkými, a evropský technologický standard, který nás zbaví závislosti na uzavřených komerčních systémech ze zámoří.

Volt Česko, jehož jsem členem, má v programu důraz na evidence based politiku, transparentnost a férové podmínky pro malé firmy. Tallinnský článek není jeho stranická pozice, ale jako osobní úvaha mi přijde, že tudy by česká digitální agenda mohla a měla jít.

A nezůstává to jen u úvahy. Ve Voltu jsme se před časem rozhodli některé principy z tallinnského dokumentu nejdřív vyzkoušet sami, než budeme druhým radit. Vyvíjíme vlastní AI pro stranické potřeby. Outcome-driven logiku, kterou jsem popsal, na ní testujeme v praxi. Kus interních pravidel přepisujeme do strojově čitelné formy - ne abychom je nahradili kódem, ale abychom uviděli, jak by mohl vypadat machine readable layer u toho zbytku. Není to model státu, je to model strany. Ale na chybách, které tam naděláme, ušetří někdo jiný čas, až by je dělal na celostátní nebo evropské úrovni. Know-how rádi nabídneme komukoli, kdo o ně bude stát.

V posledním dílu série se podívám na otázku, kterou tahle agenda nakonec stojí nebo padá. Kdo nese odpovědnost za rozhodnutí agentického státu. A proč to není jen technická otázka, ale architektonické rozhodnutí o tom, kdo má v Evropě moc.

Zdroj: The Agentic State, studie představená na Tallinn Digital Summit 2025.

Předchozí díl série: Stát, který přichází za vámi. Konec úředního obíhání není sci-fi.