Článek
V minulém dílu jsem psal o tallinnské studii, která popisuje agentický stát jako přerozdělení práce mezi AI agenty a lidi úředníky. Dnes se podívám na to nejviditelnější. Jak by se to projevilo na samotných službách, které občan od státu dostává.
Současný stav je digitalizovaný papír
Většina našich e-služeb stojí na jednoduché ideji. Vzít formulář, který se dřív tiskl, a převést ho do PDF nebo do webového rozhraní. Občan ho vyplní sám, odešle, a pak čeká. Žádost putuje mailem od stolu ke stolu, často přes několik úřadů, a doba zpracování nezávisí na složitosti případu, ale na tom, kdy se k němu kdo dostane.
Tallinnský článek to popisuje přesně: nečekáme ve frontě kvůli složitosti, čekáme kvůli pozornosti. Lidská kapacita je vzácná, agentická kapacita je hojná. Pokud tu rovnici neumíme řešit, plýtváme oběma.
Cíl místo procesu
Klíčový posun, který dokument popisuje, se jmenuje outcome driven orchestration. Místo aby úřad měl popsaný proces krok po kroku, dostane agent zadání cíle. Třeba: schválit devadesát procent žádostí o stavební povolení do deseti dnů, plně v rámci platných pravidel. Agent si pak sám volí pořadí, propojuje data napříč registry, a tam, kde nestačí, eskaluje na člověka.
V brazilském státě Goiás takhle zkrátili analýzu inovačních žádostí z dvanácti měsíců na týden. Třiatřicet lidí mohlo opustit rutinní agendu a začít se věnovat těm případům, které opravdu vyžadovaly úsudek. Není to fantazie z budoucnosti, je to běžící produkt.
Služby, které se samy poskládají
Druhá vlastnost je ještě zajímavější. Studie jí říká self composing services. Občan dnes musí vědět, kterého úřadu se týká jeho problém. Když mu po povodni stržená střecha, obíhá pojišťovnu, stavební úřad, energetiku, banku, a v případě, že je sám vlastníkem firmy, ještě úřad práce a finanční úřad kvůli odpisům.
Agentický stát by ten řetězec sestavil sám. Občan napíše „pomoc po škodě na domě“ a systém poskládá všechny relevantní úřady do jedné cesty. Lidi v ní nevypadávají, ale dělají to, na co byla jejich práce stvořená. Posuzují případy, kde standard nestačí.
Konkrétně to už dělá ukrajinský státní asistent Diia.AI. Občan komunikuje s úřadem přes chat v jednom rozhraní, agendy se vyřizují end-to-end uvnitř konverzace, papír do toho nevstupuje. V Abu Dhabi platforma TAMM 3.0 nabízí osm set služeb skrz hlasového asistenta, který umí arabsky i anglicky. V obou případech je za tím robustní integrace s vnitřními systémy státu, ne marketingová obálka.
Krizová reakce ve strojovém čase
Stejný princip platí pro krize. Když přijde povodeň, dnes čeká integrovaný záchranný systém, hasiči, krajský úřad i pojišťovny, až jim k sobě přijdou informace. Agentický model by je propojil v reálném čase. Lidé by řídili priority, agenti by zajišťovali koordinaci, alokaci zdrojů a komunikaci s obyvateli.
Tady nejde o úsporu peněz. Jde o čas, který v krizi znamená lidské životy. A jde o to, aby občan dostal informaci dřív, než se objeví dezinformace, která se mezitím šíří sociálními sítěmi.
Mezihra z domácí praxe
Drobné přiznání, aby čtenář věděl, odkud o tom přemýšlím konkrétně. Ve Voltu, jehož jsem členem, se pokoušíme principy outcome-driven orchestration a self-composing services zkoušet ve vlastním provozu. Vyvíjíme si pro to vlastní AI - místo procesů popsaných do detailu dostává systém zadání cíle (typicky organizační, komunikační nebo koordinační) a propojování dat napříč stranickými agendami přebírá agent. Není to státní měřítko, je to laboratoř. Ale tam, kde to drží, i tam, kde to padá, získáváme zkušenost, která se jinak získat nedá. Pokud se Česko jednou rozhodne vykročit k agentickému státu, mít doma několik aktérů, kteří už si pár chyb prošli na malém měřítku, není ke škodě. To know-how rádi předáme dál.
Kde je riziko
Agentická služba má jedno úskalí, na které je třeba si dát pozor. Stejné nástroje, které otevírají dveře těm, kdo si dnes neumějí poradit s formulářem, mohou jiné odříznout. Senior bez chytrého telefonu, OSVČ s nestandardní situací, člověk v exekuci, který nestihl reagovat na lhůtu. Pokud se efektivita stane samoúčelem, vyrobíme dvě paralelní třídy občanů. Ty, kterým se služba poskládá sama, a ty, kteří se ztratí v automatu.
Univerzální dostupnost je závazek demokratického státu, ne nástavba. Tallinnský dokument to ostatně sám zdůrazňuje: agentická služba musí umět hlas, chat, web, ale taky osobní kontakt na úřadě. Volba kanálu zůstává na občanovi.
Co z toho plyne pro Česko
Česko v digitálním státě nepatří mezi premianty, ale ani mezi ztracené případy. Bankovní identita funguje, datové schránky se používají, eDoklady nabíhají. Skok k agentickému modelu by ale vyžadoval to, co nám dnes nejvíc chybí. Propojení registrů napříč resorty, jasné pravidlo, že občan nezadává nikdy stejnou informaci dvakrát, a politickou vůli prosadit to navzdory odporu jednotlivých úředních lén.
Estonsko to dělá od roku 2003. Není to magie. Je to politické rozhodnutí, které kdosi musel udělat a držet, i když se v něm pálily prsty.
V příštím dílu se podívám na pravidla, která se učí. A na to, jak by machine readable law mohlo ulevit malému podnikateli, který dnes platí compliance konzultanta, aby porozuměl tomu, co po něm stát chce.
Zdroj: The Agentic State, studie představená na Tallinn Digital Summit 2025.
Předchozí díl série: Estonci v Tallinnu nakreslili stát zítřka. Evropa má pár let na rozhodnutí.
