Článek
Dvanáctého června dostala americká společnost Anthropic od ministerstva obchodu příkaz, aby zamezila cizím státním příslušníkům přístup ke dvěma svým nejvýkonnějším modelům. Na splnění měla devadesát minut. Protože tehdejšími nástroji neuměla oddělit americké uživatele od ostatních, vypnula ty modely všem. Poprvé v historii použil Washington k omezení přístupu k modelům umělé inteligence exportní kontroly, tedy nástroj, kterým se běžně reguluje vývoz zbraní a technologií dvojího užití.
O dva týdny později přišel druhý případ, tentokrát dobrovolný. Společnost OpenAI uvedla novou řadu modelů a přístup k ní dostalo na žádost americké vlády zhruba dvacet předem schválených partnerů. Poprvé spustila americká firma špičkový model pod seznamem, který spravuje vláda.
Ani jeden z těch kroků nemířil proti Evropě. To je na tom to podstatné.
Co to znamená prakticky
Když stavíte službu, produkt nebo úřední agendu na modelu, který provozuje někdo jiný, nekupujete si software. Kupujete si povolení, které vám může být odebráno rozhodnutím, u něhož nejste. Devadesát minut je krátká doba na cokoli, natož na migraci.
Firmy to znají z jiných oblastí a umí s tím počítat. Veřejná správa to zatím neumí, protože si na cloud a na jazykové modely zvykla jako na elektřinu: zapojím a teče to. Jenže elektřinu nikdo nevypne proto, že v jiné zemi vyšla zpráva o zranitelnosti.
Ta zpráva mimochodem existuje. Třiadvacátého června vydaly zpravodajské a kyberbezpečnostní služby pěti zemí společné prohlášení, ve kterém stojí, že nejvýkonnější modely zásadně promění útočné i obranné kybernetické schopnosti a že „časový horizont nejsou roky, jsou to měsíce“. Vydat takové varování společně je neobvyklé. Vysvětluje to, proč byl americký zásah tak rychlý a tak tupý zároveň.
Proč to nejde vyřešit prohlášením
Odpověď na otázku, proč se Evropa nemůže prostě rozhodnout, že bude mít vlastní modely, je nudná a leží v elektrických rozvodnách. Evropa disponuje zhruba pěti procenty světové výpočetní kapacity pro umělou inteligenci. Spojené státy zhruba osmdesáti. Ten poměr se nezmění tím, že přijmeme strategii, a nezmění se ani za jedno volební období.
Změnit se dá něco jiného: jestli budeme mít vyjednávací pozici, nebo jen nákupní objednávku. To je celý rozdíl mezi závislostí, se kterou se dá žít, a závislostí, která vás jednoho rána zaskočí.
Právě o tom je Cloud and AI Development Act, který Komise předložila začátkem června. Zavádí čtyři úrovně požadavků na suverenitu cloudu a váže na ně přístup k veřejným zakázkám: od základní podmínky, že data zůstanou v Unii, až po nejpřísnější úroveň, kde poskytovatel nesmí být kontrolovaný třetí zemí a data z běhu modelů nesmějí opustit Evropu. Zároveň má nejméně ztrojnásobit kapacitu evropských datových center. Hlavním vyjednavačem za výbor pro vnitřní trh je europoslanec Voltu Reinier van Lanschot.
Nemyslím si, že je to hotová odpověď. Nejtvrdší úroveň dopadne odhadem na procento veřejných zakázek a definice toho, co je vlastně suverénní cloud, se teprve doladí v jednáních. Přesto je to zatím jediný pokus zapsat tu věc do závazného práva místo do komuniké.
Odpověď, která nic neslibuje
Na konci června poslala zhruba třicítka europoslanců napříč frakcemi předsedovi Evropské rady Antóniu Costovi dopis se žádostí o mimořádné zasedání věnované umělé inteligenci. Argument byl jednoduchý: tohle není bod pod ostatními body.
Costa odpověděl, že diskusi o umělé inteligenci navrhne jako součást některého z už naplánovaných summitů. Mimořádné zasedání nesvolal.
Mezi tím dopisem a dneškem uplynulo šest týdnů. Za tu dobu se stalo přesně to, před čím dopis varoval, a to dvakrát. Nejde o to, že by Costa neměl pravdu v tom, že agenda je přeplněná. Jde o to, že přeplněná agenda je popis stavu, ne odpověď na otázku.
Čtrnáctého října se v Dublinu sejde summit k umělé inteligenci pod irským předsednictvím. Bude tam dost lidí na to, aby se to dalo nazvat evropskou odpovědí. Otázka, podle které to půjde poznat, je jediná: odejdou odtamtud čísla, termíny a peníze, nebo odejde prohlášení o významu.
Zatím jsme v Evropě dobří na to druhé.
