Článek
Prvního dubna loňského roku se na Olomoucku stala věc, které si skoro nikdo nevšiml. Skončila smlouva s Moravskou vodárenskou ze skupiny Veolia a provoz vodovodů a kanalizací převzala společnost, kterou vlastní města a obce. Týká se to zhruba třiceti obcí, sedmi a půl tisíce odběrných míst a pětatřiceti tisíc lidí.
Nebyla to vzpoura. Byla to expirace.
A není to jednotlivost. Podobně to dopadlo na Sokolovsku, kde od roku 2021 provozuje vodovody sedmadvacet obcí přes vlastní společnost, a na Zlínsku, kde se města po letech sporů dostala zpátky k rozhodování o vlastní vodárně. V Plzni to proběhlo už v roce 2014.
Důvod je nudný a právě proto stojí za pozornost. Provozní smlouvy se uzavíraly kolem přelomu tisíciletí, obvykle na dvacet let. Teď dobíhají.
Co je provozní model
Zjednodušeně: obec vlastní potrubí, vodojemy a čistírnu, ale neprovozuje je. Provoz svěří na základě smlouvy firmě, která vybírá vodné a stočné, platí obci nájemné za infrastrukturu a rozdíl si nechává.
V Česku takhle funguje zhruba sedmdesát procent vodovodů a kanalizací. Není to okrajový jev, je to většinový model.
Sám o sobě nemusí být špatný. Provozovatel nese provozní riziko, obec má předvídatelný příjem a nemusí držet vlastní technický aparát. Problém je jinde: je to monopol s dlouhou smlouvou. Odběratel si nemůže vybrat jiného dodavatele vody a obec nemůže smlouvu za pochodu měnit. Cokoli se dohodne na začátku, platí dvacet let.
A když se to nepovede, vykoupit se z toho je drahé.
Praha kupovala od Veolie podíl v Pražských vodovodech a kanalizacích zpátky po částech; za devětačtyřicet procent zaplatila 1,75 miliardy korun a vyjednala si opci na zbytek. Sever Čech to udělal najednou: Severočeská vodárenská společnost, kterou dohromady vlastní 458 měst a obcí, odkoupila v roce 2017 většinový podíl v provozní firmě za 1,94 miliardy. Veolia z ní přitom brala kolem dvou set milionů ročně, takže obce zaplatily zhruba desetinásobek ročního zisku za to, aby si mohly rozhodovat samy.
Za pozornost stojí i způsob. Kupní cena byla nejdřív utajená, protože se obě strany zavázaly k mlčenlivosti pod hrozbou pokuty, a zastupitelé měst o ní nevěděli. Vyplavala až z registru smluv.
Proč je právě teď důležitá nuda
Cena vody letos vzrostla na 133,52 koruny za kubík včetně daně, meziročně o zhruba tři a půl procenta. V Praze je to 157 korun. To není dramatické číslo a nechci na něm stavět poplach; zdražení je letos v podstatě inflační.
Zajímavější je jiné. Čtyři největší zahraniční provozovatelé, tedy Veolia, Energie AG, Suez a Aqualia, poslali loni svým mateřským firmám 642 milionů korun na dividendách. Před sedmi lety to byla 1,8 miliardy. Ten pokles není náhoda, je to důsledek toho, že se obce jedna po druhé rozhodly provoz převzít.
Sluší se dodat i druhou stranu. Zisk provozovatele tvoří jen kolem šesti procent ceny vody, zatímco přes čtyřicet procent z ní odvedeme státu na daních a poplatcích. Kdo čeká, že se voda po převzetí obcí zásadně zlevní, bude zklamaný; liberecký hejtman to po severočeském odkupu řekl na rovinu a měl pravdu. Nejde o cenu za kubík. Jde o to, kdo o té ceně a o investicích do potrubí rozhoduje.
A právě to se teď láme. V následujících letech dobíhají provozní smlouvy uzavřené kolem přelomu tisíciletí a obce řeší, jestli pokračovat ve stávajícím modelu, nebo převzít provoz samy. Kolik jich je, vám nikdo neřekne. Kompletní veřejný seznam neexistuje a nepomůže ani registr smluv: ten funguje až od roku 2016, kdežto většina těch smluv je starší. Poskládat by se to muselo obec po obci, dotazem. Už to samo o sobě něco vypovídá - rozhoduje se o dvacetiletých kontraktech na monopol a nikdo nemá přehled, kolik jich a kdy dozrává. A rozhoduje se o nich v zastupitelstvech, kde na to obvykle není ani čas, ani expertiza. Sokolovsko, které to zvládlo, se tou otázkou začalo zabývat víc než dva roky před koncem smlouvy. To je ta skutečná zpráva: kdo se nezačne připravovat s předstihem, žádnou volbu reálně nemá. Když smlouva končí za tři měsíce, existuje jediná varianta, a to prodloužit.
Nemyslím si, že obecní provoz je vždycky lepší než soukromý. Viděl jsem dobře fungující provozní smlouvy i mizerně řízené městské firmy. Co ale považuju za nutné, jsou tři věci, a žádná z nich není ideologická.
Rozhodnout se včas, tedy s dvouletým předstihem, ne až se smlouva chýlí ke konci. Mít na stole spočítané obě varianty, provoz vlastní i pronajatý, s odhadem nákladů na dvacet let dopředu. A udělat to veřejně, včetně ceny. Utajená kupní cena, o které nevědí ani zastupitelé, kteří o ní hlasují, je přesně to, jak se rozhodovat nemá.
Jak si to ověříte u sebe
Tohle je jediný text, na jehož konci vás poprosím, abyste něco udělali. Zabere to deset minut a týká se to většiny míst v zemi.
Podívejte se na fakturu za vodu. Je na ní jméno firmy, která vám vodu účtuje. Pokud to není vaše obec nebo svazek obcí, ale společnost s jiným názvem, žijete v provozním modelu.
Zeptejte se na obci, do kdy platí provozní smlouva. Máte na to právo, obec je povinna odpovědět na žádost o informace. Stačí jedna věta: kdy končí smlouva o provozování vodovodů a kanalizací a jestli už se připravuje rozhodnutí o tom, co bude dál.
Když zjistíte, že končí do tří let, řekněte to nahlas. Na zastupitelstvu, v obecním zpravodaji, na sousedském fóru. Ne proto, aby se provozovatel vyhnal, ale aby vzniklo dost času na porovnání variant. Dva roky jsou minimum, které stačilo Sokolovsku.
A za sebe dodám, že tohle je přesně ten typ rozhodnutí, kvůli kterému stojí za to zajímat se o to, koho máte v zastupitelstvu. Za Volt v obcích prosazujeme, aby se o obecním majetku rozhodovalo s dlouhodobým výhledem, s daty na stole a se zveřejněnými smlouvami. U vodovodu se ta zásada pozná nejlíp, protože chyba v ní vydrží dvacet let.
Voda je jediná infrastruktura, kterou používá úplně každý a od které nelze odejít. O tom, kdo ji bude dvacet let provozovat, by se nemělo rozhodovat tři měsíce před koncem smlouvy, v bodě různé, po deváté hodině večerní.
