Článek
Prvního června jednala valná hromada ČEZ přes deset hodin a nakonec schválila, že se skupina rozdělí. Do nové společnosti se vyčlení distribuce, prodej, obchodování a energetické služby - tedy ČEZ Distribuce, ČEZ Prodej, plynařský GasNet, ESCO, trading a další. Mateřské firmě zůstane výroba: jaderné, uhelné a plynové elektrárny.
V té nové firmě si má ČEZ ponechat jednapadesát procent a až devětačtyřicet nabídnout investorům. Odhady toho, co by za ně mohl dostat, se pohybují od sto padesáti do zhruba dvou set miliard korun. Za ty peníze má pak stát vykoupit menšinové akcionáře mateřského ČEZ. Dnes v něm drží necelých sedmdesát procent; když se dostane nad devadesát, může zbytek vytěsnit ze zákona.
Vláda to nazývá zestátněním a mluví o energetické bezpečnosti. Popsáno mechanicky se ale děje tohle: prodává se podíl v té části, která vydělává jistě, aby se koupil zbytek té části, která vydělává nejistě.
Proč je distribuce jistota
Rozdíl mezi oběma půlkami není v tom, jak jsou velké. Je v tom, odkud berou peníze.
Výroba elektřiny závisí na burzovní ceně. Když cena klesne, klesne i zisk - přesně to se dělo loni, kdy provozní zisk výroby a těžby spadl meziročně o sedmnáct procent. Ceny elektřiny nikdo v Praze neurčuje a nikdy určovat nebude.
Distribuce funguje opačně. Kolik si smí účtovat za to, že proud doteče do zásuvky, stanovuje Energetický regulační úřad. Je to regulovaná, dopředu známá sazba a promítá se do faktury každému odběrateli. Proto zisk distribuce roste i v roce, kdy zisk z výroby padá: za prvních devět měsíců loňského roku vzrostl provozní zisk ČEZ Distribuce o třicet procent na necelých dvacet miliard, a hlavním důvodem byly právě vyšší regulované platby, které úřad povolil. Skupina i letošní výhled zlepšila hlavně kvůli distribuci.
Tady je dobré si uvědomit, kdo tu jistotu vlastně platí. U domácností tvoří regulovaná složka zhruba pětačtyřicet procent ceny elektřiny. Není to zisk vydělaný na trhu, je to částka stanovená úřadem a vybraná od všech, kdo mají zapojenou ledničku.
Stát se tedy chystá prodat polovinu příjmu, který sám reguluje a který mu plyne z účtů domácností, aby si za to koupil příjem, který závisí na tom, za kolik se zrovna obchoduje megawatthodina v Lipsku.
Nejsou to námitky zvenčí
Kdyby tuhle výhradu vznesli jen ekologové nebo opozice, dala by se odbýt jako politika. Jenže ji vznesli lidé, kteří mají k energetice i k veřejným financím hodně blízko.
Otevřený dopis premiérovi podepsali bývalí guvernéři České národní banky Jiří Rusnok a Zdeněk Tůma, bývalý šéf ČEZ Jaroslav Míl a ekonom Radim Dohnal. Argumentují, že sedmdesátiprocentní podíl státu na strategické řízení firmy bohatě stačí, že výkup zbývajících akcií odčerpá peníze, které mají jít do nových zdrojů, a že z celé operace budou mít prospěch hlavně menšinoví akcionáři, kteří dostanou za své akcie prémii. Podobně se ozval Mojmír Hampl, dnes předseda Národní rozpočtové rady, s tím, že stát navíc přijde o dividendy.
Zaznívá i konkrétní protinávrh: novou distribuční firmu uvést na burzu, většinu si nechat a menšinový podíl nabídnout investorům včetně penzijních fondů, ve kterých mají Češi naspořeno přes tři sta miliard. Nemusíte s ním souhlasit, ale ukazuje, že volba mezi „zestátnit“ a „nechat být“ je falešná.
Čtyři role u jednoho stolu
Na tom všem je nejméně příjemná jedna věc, která se v debatě skoro neobjevuje.
Stát je v tomhle obchodě zároveň většinovým akcionářem ČEZ, regulátorem, který přes Energetický regulační úřad určuje výnos distribuce, tvůrcem energetické politiky, podle níž se počítá návratnost investic, a nakonec i kupcem, který bude vyjednávat cenu akcií.
Každá z těch rolí je legitimní zvlášť. Dohromady znamenají, že u téhle transakce chybí protistrana. Cenu, za kterou se bude prodávat podíl v distribuci, ovlivňuje očekávaný regulovaný výnos - a ten stanovuje úřad zřízený státem. Cenu, za kterou se budou vykupovat akcie, bude vyjednávat stát sám se sebou v roli většinového vlastníka.
Neříkám, že se to nutně zneužije. Říkám, že u obchodu za dvě stě miliard korun se má popsat dopředu, kdo hlídá koho, a ne se spolehnout na to, že to dopadne dobře.
Co by mělo zaznít, než se to dokončí
Převod aktiv má být hotový do konce prvního čtvrtletí příštího roku, takže času na debatu moc nezbývá. Tři věci by v ní ale zaznít měly.
Za prvé, kolik si stát slibuje od ovládnutí výroby v číslech. Zatím to zní jako energetická bezpečnost, což je hodnota, ne částka. Ekonomové v dopise tvrdí, že na cenu elektřiny to nebude mít žádný vliv. To je ověřitelné tvrzení a vláda by na něj měla odpovědět stejně konkrétně.
Za druhé, jaký regulovaný výnos je zakalkulovaný v ceně, za kterou se bude prodávat podíl v distribuci. Kupující si ho spočítá, o tom nepochybujte. Měl by ho znát i ten, kdo ho bude platit v záloze.
A za třetí, co se stane s dividendou, kterou dnes stát z ČEZ inkasuje, a jak se ta ztráta promítne do rozpočtu.
Nakonec je to jednoduchá otázka. Energetika se přeskupuje na dlouhé roky dopředu a účet za ni prochází fakturou, kterou nikdo z nás neodmítne zaplatit. Minimum, co si za to můžeme říct o slovo, je vidět tu kalkulaci dřív, než se podpíše.
