Článek
Premiér minulý čtvrtek navštívil vodní nádrž Slapy a oznámil tři věci. Že se obnoví Národní koalice pro boj se suchem a začne fungovat od dneška. Že vláda chce na boj se suchem čtyři miliardy korun. A že na podzim projedná zvláštní zákon, který má vyjmenovat dvacet chystaných vodních nádrží.
Průtoky na většině českých toků jsou přitom na minimech a někde na nejnižších hodnotách za celou dobu měření. Že se s tím něco dělat má, není sporné. Sporné je, jestli zrovna tohle jsou nástroje, které zaberou v době, kdy je potřebujeme.
Začnu tou koalicí, protože o ní se dá zjistit něco, co se v oznámení neuvádí.
Co ta koalice minule stihla
Národní koalici pro boj se suchem založil v srpnu 2018 tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec. Byl to poradní orgán, ve kterém seděli ministři, vědci a zástupci krajů a obcí, a při vzniku se řeklo, že se bude scházet nejméně jednou za dva měsíce, případně častěji podle potřeby.
Když si dohledáte, kdy se opravdu sešla, vyjdou čtyři doložená jednání: ustavující na konci srpna 2018, druhé v únoru 2019, třetí v květnu 2019 kvůli tehdejší kritické situaci a čtvrté v květnu 2020 přes videokonferenci. Pak se ztrácí. Žádné formální zrušení jsem nenašel, prostě se přestala scházet.
Slib zněl aspoň šest jednání ročně. Realita byla čtyři za necelé dva roky a potom nic.
Nechci z toho dělat skandál, protože poradní orgány takhle končí běžně a nějaká práce z něj vzešla - Brabec uvádí tisíce projektů na zadržení vody a napojení obcí na vodovody, ministerstvo zemědělství tehdy vyčíslilo své výdaje na související opatření na devětadvacet miliard od roku 2015. To nejsou malá čísla a není fér tvrdit, že se nedělalo nic.
Ale právě proto je otázka na místě: když ten orgán existoval a pak přestal fungovat, co konkrétně se změní tím, že se obnoví? Sucho je letos horší než v roce 2018 a je to týž problém se stejnými resorty. Odpověď „sejdeme se znovu“ je odpověď na otázku, kdo se sejde, ne na otázku, co se udělá.
Dvacet nádrží a čas, který nemáme
Druhá věc je zákon o dvaceti vodních nádržích. Tady je potřeba být přesný, protože se snadno splete rezerva s plánem.
V roce 2011 sestavila ministerstva zemědělství a životního prostředí takzvaný generel LAPV. Je v něm pětašedesát území chráněných pro případ, že by tam jednou přehrada stát měla. Není to seznam staveb, je to seznam míst, kde se nesmí postavit nic, co by budoucí nádrž znemožnilo. Reálně rozpracovaných projektů jsou jednotky: Pěčín, Vlachovice, Nové Heřminovy, Senomaty a Šanov, Skalička na Bečvě.
A hlavně: příprava přehrady u nás trvá desítky let. Nové Heřminovy se řeší od devadesátých let. U díla na Bečvě se za tu dobu stihla dvakrát změnit samotná koncepce, ze suché nádrže na klasickou. Nic z toho není nutně něčí vina, je to povaha stavby, která zaplaví území a mění život několika obcím.
Z toho plyne jediné, ale podstatné: ať už na dvacet nádrží kývneme, nebo ne, letošní ani příští sucho nevyřeší. Debata o nich je debata o roce 2045. Vést ji je legitimní, ale nesmí nahradit odpověď na otázku, co se stane s vodou příští léto.
Jedna věta, kterou stojí za to opravit
Ministr zemědělství u toho zopakoval tvrzení, které v téhle debatě zaznívá pravidelně: že se u nás od revoluce nepostavilo žádné vodní dílo.
Zní to jako výmluvný obraz zanedbané země, ale přesné to není. Slezská Harta na Moravici byla dokončena v roce 1997 a je to jedna z největších českých nádrží. Je pravda, že se začala stavět ještě před rokem 1989, a je pravda i to podstatnější: žádná nová velká přehrada nebyla po revoluci od nuly připravena a dovedena do konce. Ale to je jiné tvrzení než „nepostavilo se nic“ a rozdíl mezi nimi není detail. První verze říká, že se třicet let nic nedělo. Druhá říká, že se změnil způsob, jakým se u nás k vodě přistupuje - z velkých staveb na množství drobných opatření.
Jestli byla ta změna správná, je poctivá otázka. Ale odpovídat na ni se dá jen tehdy, když se popíše přesně.
Co zabere dřív
Neříkám, že přehrady nemají smysl. V některých regionech se bez posílení zdrojů neobejdeme a odmítat to plošně by bylo stejně laciné jako slibovat, že beton problém vyřeší.
Říkám něco jiného: opatření se liší dobou, za kterou začnou fungovat, a v roce, kdy vysychají toky, je tohle hlavní kritérium.
Propojení dvou vodárenských soustav se dá udělat v řádu let. Oprava ztrát v potrubí taky - a v některých sítích uteče pětina vody dřív, než doteče k lidem. Zadržení vody v půdě a obnova krajinných prvků působí pomalu, ale začínají fungovat okamžitě po realizaci a nevyžadují zábor celého údolí. A úplně nejlevnější je přestat vodou plýtvat tam, kde se to dá spočítat.
K tomu jedna věc, která nic nestojí a v žádném z těch tří oznámení nezazněla: každá velká investice, která na vodě závisí, by měla veřejně uvést, s jakým hydrologickým scénářem počítá. V kubících a v letech, ne slovem „odolnost“. Platí to pro přehradu, pro obecní vodovod i pro nový energetický zdroj. Kdyby se to dělalo, poznali bychom předem, které z těch dvaceti nádrží dávají smysl i v suchém desetiletí a které se plánují na hydrologii, která už neplatí.
Test, podle kterého to půjde poznat
Koalice má začít fungovat dnes. Nebudu předjímat, co z ní vzejde, ale dá se dopředu říct, podle čeho poznáme, jestli je to práce, nebo fotografie.
Jestli z prvního jednání vyjde termínovaný seznam opatření s tím, kdo je má hotové a kdy, je to práce. Jestli vyjde prohlášení o naléhavosti a příslib další schůzky, viděli jsme to v letech 2018 až 2020 a víme, jak to skončilo.
Voda je vděčné téma na tiskovou konferenci u přehrady. Nevděčné je na ní to, že se výsledek pozná až za deset let, tedy dávno po volbách, na které se právě teď hraje.
