Článek
Začátkem srpna zůstaly tři obce na Brněnsku bez pitné vody a čtrnáct set lidí si ji chodilo odebírat z přistavených nádrží. Psal jsem o tom, že sucho není počasí, ale chyba v plánování. Chci na to navázat, protože jedna vrstva toho problému mi tehdy do textu nevešla a je to ta nejkonkrétnější z nich.
Je pod zemí a nikdo ji nevidí.
Milion kilometrů trubek, o kterých nemáme přesnou evidenci
Česká krajina byla v posledních sto padesáti letech systematicky vysoušena. Nejintenzivněji mezi padesátými a osmdesátými roky, kdy se odvodňování dělalo ve velkém a plánovaně, protože podmáčené pozemky se špatně obdělávají těžkou technikou. Výsledek je infrastruktura, kterou máme pod nohama a která pracuje každý den.
Odhady jejího rozsahu se různí a to samo je součást problému. Odvodněná plocha se odhaduje na 1,1 až 1,2 milionu hektarů, tedy zhruba čtvrtinu zemědělské půdy v zemi a víc než třetinu té orné. Délka drenážního potrubí pod ní se udává řádově v milionu kilometrů, ale ten údaj je odvozený, ne změřený: na hektaru odvodněné půdy bývá kolem kilometru trubek. Přesnější číslo nikdo neuvede, protože část dokumentace se za ta desetiletí ztratila. Z původní říční sítě zmizelo narovnáním třicet až čtyřicet tisíc kilometrů meandrů.
To nejsou ruiny. Je to funkční zařízení, které se udržuje z veřejných peněz.
Státní pozemkový úřad, organizační složka podřízená Ministerstvu zemědělství, má ve správě necelých devatenáct tisíc staveb takzvaných hlavních odvodňovacích zařízení. Patří k nim asi devět tisíc kilometrů odvodňovacích kanálů, sto třicet čerpacích stanic a sedmnáct nádrží. Úřad na ně vypisuje veřejné zakázky na údržbu, opravy trubního vedení, čištění otevřených úseků. Dělá to dobře a v souladu se zákonem, protože přesně to má v úkolu.
Funkce toho zařízení je odvést vodu z pozemku pryč. Rychle.
Prvního září jde do Bruselu plán, který má dělat opak
Evropské nařízení o obnově přírody platí od srpna 2024. Hlasoval jsem pro něj a stojím si za tím: obnova mokřadů a rašelinišť je jeden z nejúčinnějších nástrojů proti suchu, jaké máme, a je mnohem levnější než dostavět vodovod do každé obce, které vyschne vodojem.
Nařízení mimo jiné požaduje, aby se v Evropě do roku 2030 vrátilo do volně tekoucího stavu nejméně dvacet pět tisíc kilometrů řek. A ukládá členským státům, aby předložily národní plán obnovy. Termín pro odeslání návrhu Komisi je 1. září 2026. Ministerstvo životního prostředí ho připravuje od loňska, veřejná konzultace proběhla v dubnu, finální verze má být hotová do září 2027.
Takže tady máme dvě větve státní správy. Jedna z rozpočtu Ministerstva zemědělství udržuje v provozu devět tisíc kilometrů kanálů, aby voda z krajiny odtékala. Druhá na Ministerstvu životního prostředí dopisuje závazný dokument o tom, jak ji tam vrátit.
Nechci z toho dělat skandál, protože skandál to není. Je to horší. Je to normální stav, na který nikdo nemusí odpovídat, protože každý úřad plní svoje zadání a nikdo nemá v popisu práce sečíst obojí.
Co by v tom plánu mělo být
Tři věci, které bych v národním plánu obnovy hledal a které se dají zkontrolovat i bez odborného vzdělání.
Kolik kilometrů, a kde. Nařízení mluví o dvaceti pěti tisících kilometrů za celou Evropu. Česká část toho čísla musí být v plánu vyčíslená, ne opsaná jako obecný cíl. Bez čísla se plán neplní, jen deklaruje.
Jak se k obnově dostane pozemek, který se dnes odvodňuje. Drtivá většina podrobného odvodnění není státní, patří k pozemkům. Obnova tedy nemůže stát na příkazu a bude stát na tom, jestli se vlastníkovi vyplatí. To znamená peníze a znamená to konkrétní program, ne odstavec o „podpoře dobrovolných opatření“.
Kdo sečte obě strany. Pokud stát na jednom místě platí odvodnění a na druhém obnovu, měl by aspoň vědět, kolik ho stojí každá z těch věcí. Zatím to nikdo neuvádí, protože ta čísla leží v rozpočtech dvou různých resortů.
Proč o tom píšu teď
Protože termín se blíží a protože letos v létě dává tahle debata smysl způsobem, jakým ho v únoru nedávala. Vodojem v Domašově je prázdný. Rýn je splavný na pětadvacet centimetrů. A sedmasedmdesát procent stanic, které u nás měří teplotu aspoň třicet let, letos přepsalo svůj absolutní rekord.
Zadržení vody v krajině je jedna z mála věcí, u kterých víme, co dělat, umíme to zaplatit a nepotřebujeme k tomu žádný technologický průlom. Potřebujeme k tomu jen to, aby stát přestal jednou rukou platit odvádění vody a druhou její zadržování, a rozhodl se, co z toho vlastně chce.
Prvního září odejde do Bruselu dokument, který na tuhle otázku má odpovědět. Stojí za to si přečíst, jak odpovídá.
